"Už jsem běhal na různých místech, v různém podnebí, v
různém terénu, ale ještě nikdy v sopce. Proto když se pode mnou otevřel chřtán
3000m vysoké sopky Haleakala tak jsem neváhal a vrhl se do ni s velkou chutí.
Slunce se odráželo od lávového kamene a všude přítomný jemný prach zajišťoval
to, že člověk byl stále syt (rozumněj nažranej prachu:) Při pohledu do kráteru
jsem měl pocit, že běhám na Marsu. Zhruba hodinku trvalo seběhnout na dno
kráteru, kde se nacházeli menší vyhaslé sopouchy a krátery (vulkanologové
prominou, ale tak jsem si je odborně nazval já:) Všude bylo neuvěřitelné ticho,
takové ticho a klid jsem snad ještě nikdy neslyšel. Dvě hodinky jsem poklusával
kráterem a to jsem ho oběhl zhruba jen z poloviny. Slunce začalo padat za obzor
a dodávalo tomu všemu magickou atmosféru. Taky aby ne, Haleakala je posvátná
sopka a musím říct, že ač jsem hrdý ateista tak tam jsem cítil, že ta hora má
svého ducha. Když padla tma, tak jsem její majestátnost cítil dvojnásobně.
Taky jsem ovšem cítil, že se ochladilo k nule stupňů Celsia a já jsem
běžel jen trenkách a triku. Ale konec dobrý, všechno dobrý. Celou cestu mě
provázely moje oblíbené Inov-8 Trailroc 235. Na to vše teď vzpomínám ze zimní
Kanady kde mě zanedlouho čeká další extrém a tím jest Yukon Arctic Ultra."
Žádné komentáře:
Okomentovat