úterý 18. dubna 2017

Yukon Arctic Ultra 2017

Shrnout deset a něco dní velice intenzivních zážitků do jednoho článku je téměř nereálná věc, pokud tedy zrovna nemáte dvě hodiny času na čtení. Podobně nereálně jsem se cítil na startu Yukon Arctic Ultra, což je jeden z nejextrémnějších a nejchladnějších ultramartonů na světě. Když jsem si představil, že musím zdolat 700km, zapřažen do saní na kterých jsem si vezl vše potřebné k přežití v yukonské divočině, tak jsem zjistil, že má představivost nesahá až tak daleko. Proto jsem si slevil z nároků na sebe samotného a soustředil se pouze na další krok předemnou. A ono to vyšlo.

            Jak jsem již psal, tak Yukon Arctic Ultra je opravdu extrémní ultra podnik, kde nejde ani o závod a umístění, ale o cestu jako takovou. Ta cesta je plná zážitků, strachu, euforie a sakra hlubokých krizí. Nejdelší distance měří 700km, kterou musíte zdolat do 13 dnů. Což se nemusí zdát tak hrozné, ale musíte k tomu připočítat těžké saně, kterým jste vy psem, teploty padající až na -50°C, divočinu, samotu, vlky a téměř nulovou podporu. Je to nonstop závod, čili je jen na vás kdy se rozhodnete spát,kdy jíst a kdy odpočívat. Yukon vás vezme na exkurzi do vašeho hlubokého nitra. Cestou vás provází ohromné euforie, kdy se chce až brečet a na druhou stranu tak hluboké krize, že se brečet musí. Zažijete stavy, které vám běžný život v komfortu nenabídne a uvědomíte si věci zbytečné a věci naopak důležité.

Start závodu je ve Whitehorse, cíl v Dawson city a trasa kopíruje slavný závod psích spřežení Yukon Quest. Já jsem byl na Yukonu již potřetí a doufal jsem, že naposledy. Poprvé jsem se vydal zdolat tu nejkratší trasu na 160km, to se mi povedlo a tak jsem se rozhodl okusit zážitek intenzivnější, trasu na 700km. Ne vždy je Yukon milostiv a tak mě jeho divočinou projít nenechal a já musel vzdát po 500ti kilometrech. Letos jsem se vrátil a s tou největší pokorou a úctou vůči divočině Yukonu jsem se pustil směr Dawson city. Podmínky nebyly vůbec ideální. První dny byla nezvykle vysoká vlhkost a teploty pes padali k -40°C, takže hodně závodníků bojovalo s omrzlinami. Od druhé půlky závodu se začalo extrémně oteplovat a teploty se vyšplhali přes den i k 0°C což byl asi nejhorší stav, protože byl měkký sníh a led nestabilní. Což jsem dvakrát poznal na vlastní kůži, či spíše ponožky, když jsem se propadl do půlky lýtek do vody. A čím více jsem se blížil cíli, tím víc překážek stavěl Yukon do cesty. Jeden den hustě sněžilo a hluboký sníh značně komplikoval posun vpřed. Taky kopce se začali pořádně zvedat, a ne že by nebyly už od startu, ale stoupat tři hodiny do prudkého kopce se přeci jenom podepsalo. Navíc aby to nebylo jen o stoupání tak Yukon poslal sněhovou bouři, kdy díky větru padal sníh horizontálně. Ovšem když jsem stanul na těch nejvyšších kopcích, tak se slunce vrátilo a bylo to až magické se z výšky rozhlížet po té neuvěřitelné divočině všude kolem. 

Nakonec mě Yukon nechal svou divočinou projít. Pocit, když jste jeden kilometr před cílem a přes 700km za vámi a vy a už víte, že to dokážete, je slovy nepopsatelný. Hormony, adrenalin a emoce jedou na nejvyšší obrátky a najednou je to takový stav bez tíže. A najednou jste v cíli, už nikam nemusíte, můžete se nadobro vypřáhnout ze saní, teplá večeře, pivo a postel. Život je krásnej. Jenže co dál? Jakmile se jednou nakzíte tímto pocitem a zážitky z trati, tak už nejde přestat. Takže další výzva Lapland Extreme challenge 900km.


Závěrem pro obuvníky. Závod jsem začal v Inov8 Arctic claw 300 thermo, které jsem sehnal na poslední chvíli. Bota je to super, ale moje chodidlo topí jak o život a bylo mi v ní vedro. Začali se mi potit chodilda a to byl problém. Navíc je o něco užší a pevnější než Race ultra a na to nejsem zvyklej. Takže pro mě ideální bota na zimní tréninky a kratší závody. Zbytek závodu jsem dokončil v prověřených a nesmrtelných Race Ultra 290, stejný pár bot který jsem používal i minule na Yukonu. To je prostě bačkora na ty nejdelší trasy. Po závodě jsem je musel sice vyhodit, páč smrděli tak hrozivě, že by už byli požadovány za radioaktivní odpad, ale nedám na ně dopustit. Další prověřenou Inov8 vychytávkou byl chest pouch, vak na hruď, kam jsem dával něco málo jídla a baterky aby to nezmrzlo. Jediný co mě od Inov8 hodně zklamalo byly návleky na boty Race ultra. Idea je super, ale provedení tragický. Zaháknout háčky do boty byla hodně těžká věc v klidu před startem a naprosto nereálná věc v -30°C na trati. Navíc se všechny plastové háčky po dvou dnech urvali.


Tak díky Yukone za parádní zážitky a cestu do hlubin mé duše :)

neděle 2. dubna 2017

Plnící se sen jednoho z nás - Ondra Švirák, 26ultra.com

Jsem nějakej Ondra ze Sokolova, je mi 25 let, rád cestuji a běhám. Při studiích fakulty soudního inženýrství v Brně se živím jako horský průvodce, což mě přivádí k netradičním cestám do celého světa. Loni na podzim mě napadl bláznivý nápad spojit práci průvodce s běhání ultramaratonů a vznikl tak projekt Ultra 26. V rámci tohoto projektu chci během jednoho roku zdolat 26 ultramratonských výzev ve 26 různých státech na 6 světadílech. Že to zní šíleně? Ano, je to šílené. Možná to je ten hlavní důvod, proč se nikdo nikdy o nic podobného nepokusil.



Poté, co jsme loni společně s Adamem Chloupkem přeběhli v nejrychlejším českém čase korsickou GR20-ku, přemýšlel jsem co podniknout následující rok. Upsal jsem se však svému zaměstnavateli na odprůvodcování dvanácti výprav v takových destinacích, jako je například Maroko, Aljaška, Kyrgyzstán nebo Mexiko a bylo jasné, že na systematickou běžeckou přípravu nezbude moc prostoru a zopakovat například své 18. místo z loňského Ultra-Trail du Mont-Blanc (OCC) bude utopie. Rozhodl jsem se tedy pro změnu a řekl jsem si, že chci státy ve kterých budu průvodcovat poznat i z běžeckého hlediska. Stanovit si vlastní trať (delší než maraton) a hezky bez na lámání rychlostních rekordů poznat vše, co mi připadá v dané lokalitě atraktivní. Celá tahle sranda však naráží na několik úskalí. Nemůžu jako průvodce narušit harmonogram výpravy, takže si trať musím oběhnout buď před tím, než moji účastníci vylezou z postele nebo ten svůj lauf vhodně začlenit do programu. Ono už samotné plánování trati není zase taková sranda. Doma z internetu totiž nevyčtete, jestli se v džungli uprostřed Thajska můžete setkat se smrtelně jedovatými hady nebo jestli vás zde mohou napadnout pouliční psi. Tím také narážím na zřejmě největší překážku a tou je podpora od ostatních lidí. Na všechno je člověk sám a pokud se mu cokoliv přihodí, může trvat hodiny, než se mu dostane pomoc. Právě z těchto důvodů se nemám ve zvyku pouštět do šílených stokilometrových tratí. Nejsem profesionální sportovec a i přes to, že jsem si například v Austrálii loupnul více než 60-ti kilometrovou výzvu, raději běhám vzdálenosti do 50-ti kilometrů. Po 12-ti týdenním úsilí mám za sebou 5 úspěšných výzev na 4 světadílech a obrovské množství netradičních situací.



„*PRÁSK!*“ nad hlavou mi právě proletěl blesk a skoro jsem si ohlušujícím rámusem nadělal na gatí. Nacházím se 500 m pod vrcholem nejvyššího kopce indonéského ostrova Bali – Mount Agungu, který se tyčí do výše 3 142 m. Netrvá dlouho a nalézám naštěstí improvizovaný úkryt v nepříliš velké jeskyni. Zatímco se klepu jako ratlík, celá země se otřásá pod dalším hromobitím a prudký déšť mi bubnuje na temeno hlavy. „To jsem si nevybral zrovna ideální den na 50-ti kilometrovej lauf,“ procedím sarkasticky mezi zuby a vymýšlím způsob, jak se dostat z této nepříliš komfortní šlamastiky. Široko daleko ani živáčka a celý kopec připomíná měsíční krajinu. Jedná se totiž o stratovulkán, před kterým by se měl mít člověk na pozoru. V 70-ých letech zabila jeho erupce stovky místních obyvatel a přestože je aktuálně nečinný, jeho mohutná silueta budí respekt. Snažím se být sice za podobných situací maximálně obezřetný, nicméně už jsem si za ta léta vybudoval čuch na to, kdy se mi začíná něco vymykat z rukou. Ten moment nastává v okamžiku, kdy přívalový déšť začíná strhávat balvany nacházející se desítky metrů nade mnou. Nemám rád ten pocit, kdy člověk hrají bowling a má funkci kuželky... Jsem rád, že jsem si do batůžku strčil svou oblíbenou nepromokavou bundu Race Elite Stormshell. Naštěstí bouřka po pár minutách utichá a já promrzlý na kost cupitám zpět ke svému skútru. Nejhorší je smrt z vyděšení.



Jiné místo, odlišný čas. Je druhý den nového roku a v -20°C si cupitám ukrajinskou pustinou. Černočernou tmu krájí úzký kužel čelovky a s vizáží totálního pošuka ukrajuji kilometr za kilometrem. První hodinu jde všechno podle plánu a cítím se ve skvělé formě. Problém přichází ve chvíli, kdy se snažím napít vody z camelbagu. Někde se stala chyba, protože sání nefunguje a je ucpané (pravděpodobně) ledem. Netuším, kde se tu vzal, protože je celá hadička zabalená do neoprenu a je jasné, že pětihodinový výběh bez tekutin nedám. Několik minut se marně snažím své občerstvení bezvýsledně zprovoznit. Nakonec svůj marný boj vzdávám a vracím se promrzlý zpět na ubytování… Jak se to říká? Už vím! Sportem k lékaři. V tomhle případě jsem si díky nedostatečné izolaci tekutin odvezl z krajiny Nikola Šuhaje loupežníka lehké omrzliny prstů na nohou a chřipku.

Z mého dosavadního počínání jsem si však neodvezl jen omrzliny na nohou a vědomí, že paní štěstěně nejsem tak úplně u zadku. Existuje něco nepopsatelně krásného spatřit australský prales probouzející se k životu. Opravdu se vyplatí vstát ve tři hodiny ráno jen proto, abyste mohli svými smysly naplno vnímat sluneční záři prosvětlující paprsek po paprsku lesní ekosystém. Koncem února jsem si také poprvé utrhl svůj vlastní pomeranč. Bylo to při tréninku nedaleko španělské Valencie a garantuji vám, že jsem z této „malichernosti“ žil ještě hodně dlouho. Jen si to představte. Jdete na osm hodin běhat a celou cestu nepotřebujete žádné zásoby, protože můžete baštit volně dostupné citrusy rostoucí podél cest. Paráda! 


V Maroku jsem si pro změnu uvědomil, že se zápalem v srdci můžete vyzrát i nad fyzikálními zákony. V podhůří Vysokého Atlasu jsem viděl desítky fotbalových hřišť, jejichž sklon připomínal sjezdovku. Nebo také rád vzpomínám na setkání v Thajsku, kdy mě v džungli napadli divocí psi a já jsem díky tomu poznal světového rekordmana v polovičním Ironmanu. Někdy je náročné vstát uprostřed noci z postele s vědomím, že se jdete například potloukat australskou divočinou, kde žijí ti nejnebezpečnější hadi světa. Riziko nikdy nemůžete úplně smazat, ale pouze se ho pokusit co nejvíce snížit. Například vhodným vybavením, který mi značka Inov-8 za účelem toho projektu poskytla.



Jedním z nich je bota Roclite 290, se kterou běhám už od konce listopadu. Mé první dojmy po vybalení z krabice byly dosti smíšené. Byl jsem skeptický z „teniskovitého vzhledu“ v oblasti nártu, kterému jsem předpovídal maximálně 300 km dlouhou životnost. Sekl jsem se a i po 600 km překvapivě drží. Také váha (290 g) není na výkonnostně orientovanou krosovku zrovna nejmenší… Zkrátka a dobře jsem zbožňoval své stálice Race Ultra a nechtěl jsem jen tak uvolnit pozice pro novinku z edice Roclite, které svým určením lezou svému staršímu bratříčkovi do zelí. Postupem času jsem však musel svůj názor přehodnotit. Byl jsem mile překvapen, jak díky 4 mm dropu čte bota terén a umožňuje rychlý kontakt s podložkou. Menší tlumení má za následek větší dynamiku a díky síťkovanému nártu se zdá být bota vzdušnější. Jen je škoda, že výrobce nevybavil tento model spojením jazyku se svrchní částí boty. V prašnějším prostředí se tahle vychytávka známá z jiných modelů může hodit. Roclity používám prakticky na všechno vyjma silničních běhů. V tu chvíli přichází na řadu Roadclaw 275, které patří do kategorie objemové silniční boty. Přiznám se, že jsem moc netušil, co mám od silničních Inov-8 očekávat. Už od prvního nazutí jsem vnímal stejný rukopis jako u trialových speciálů – skvěla fixace paty v kombinaci s větším množstvím místa v okolí prstů. To je přesně ten důvod, proč se nebojím běžet s fungl novými Inov-8 více než 60-ti km závod bez toho, aniž bych je rozběhal. U Roadclawů bych nejvíce vyzdvihnul jejich přilnavost, menší míru tlumení a ano, také vzhled. Bota mi svým designem připadá opravdu atraktivní a na rozdíl od jiných běžeckých bot se ji nestydím brát na couračku do města. 


Co se týče oblečení, chtěl bych v první řadě vypíchnout nepromokavou bundu Race Elite Stormshell. Nejen, že mi díky 20 000 vodnímu sloupci pomohla přečkat kde jaký konec světa, ale navíc je skvěle sbalitelná a neprofoukne. Před 3 týdny jsem ji měl na sobě při zdolávání nejvyššího marockého kopce Jebel Toubkalu (4 167 m) a musím říct, že mě i ve větru v teplotě hluboko pod nulou nezklamala. Stejně tak lehké merinová mikina AT/C Merino LSZ, která díky elastické kapuci a sofistikovaným rukávům z nichž se dají udělat rukavice dokáže příjemně zlepšit teplotní komfort a zároveň díky australské merino vlně nezapáchá ani po několika dnech používání. Věděl jsem, že značka Inov-8 dělá skvělou obuv, na kterou se dá spolehnout za každých podmínek. To, že umí vyrábět špičkové oblečení výborně padnoucích střihů a funkčních materiálů je pro mě příjemným překvapením.

pátek 10. února 2017

Recenze konceptu R O C L I T E

Koncept Roclite je v produkci od roku 2006 a tak bylo na čase nějakou tu inovaci, možná i evoluci. Pamatuji se na svou úplně první produktovou konferenci v Anglii.  Sedělo nás tehdy u kulatého stolu asi 15, včetně majitele inovejtu, Wayna Edyho. Celou konferenci tehdy vedl hlavní designér Graham Jordison a historicky první "markeťák" Shane Ohly. Shane, který mimo jiné dnes stojí za exklusivní  lahůdkou Glen Coe Skyline, vytvořil podle mě nadčasové a musím bohužel také říct dosud nejlepší vizuály, které značku naprosto dokonale identifikovaly. Dodnes rád vzpomínám na divoké ranní výběhy po anglických fells a právě tady jsem se rozhodl, že první modely které do Česka a na Slovensko dovezeme, budou X-Talon a Roclite. A právě Shane mě tehdy nasměroval na model Roclite 285, který osobně považuji za jednu z nejlepších bot, kterou inov-8 historicky udělal...





















Původní koncept Roclite byl postaven na mezipodešvích s dropem 12, 9, 6 a 3 mm a odpočátku si získal velkou řadu spokojených uživatelů, zejména díky možnosti výběru dropu. Zadáním pro vývoj bylo jednoznačné - udržet vyjímečnou funkčnost celého konceptu a nabídnout malinko větší univerzální využití na tvrdých cestách. Nová platforma mezipodešví prozatím pracuje s dropem 8 a 4 mm, nicméně finišuje se na vývoji a doplnění nulového dropu.


Podešev:


stará verze vs nová verze
Evoluce je patrná už jen z fotky. Zásadní v pozitivním směru jsou funkční vlastnosti, které dostala druhá generace Roclite. Původní podešev byla vyrobena z jediné, kontaktní směsi pryže. Tato podešev měla parádní vlastnosti v offroadu, hlubokém sněhu, ale horší už na tvrdším povrchu. Tady docházelo poměrně rychle k obrušování špuntů, přece jen určení původních roclite bylo 70% trail a 30% silnice.
Nová generace podešví Roclite je vyrobena ze tří různě tvrdých (hustých) směsí a parádně funguje na mixu různých povrchů. Poměr využití vidím někde mezi 60/40 ve prospěch trailu. Patní část (šedá) je vyrobena z nejtvrdší kontaktní směsi, aby nabídla co nejlepší otěruvzdornost v momentě vyšší únavy, kdy už hodně taháme nohy za sebou. Vnější okrajová část (černá) má poskytnout vyšší kontakt na tření v momentě běhu po kamenitém nebo skalnatém povrchu a proto je vyrobena z nejměkčí kontaktní směsi. Odrazová část podešve (červená) nabízí pak optimalizovanou střední tvrdost. Má nabídnout co nejpřesnější odraz, je tedy potřeba najít optimální balance mezi mezi kontaktními vlastnostmi a otěruvzdorností.

konstrukce špuntů
Zajímavým funkčním detailem je konstrukce špuntů na podešvi, které mají výšku 6 mm a lůžko každého špuntu je lehce podsazeno směrem dovnitř, do podešve. Při běhu na tvrdém povrchu se pak každý špunt lehce zatlačí do podešve, resp. mezipodešve a špunty tak působí jako lehký tlumič. Tímto se výrazně zvyšuje komfort běhu po tvrdé podložce, přitom není snížen grip na měkké podložce a neztrácí se komfort pro chodidla uvnitř boty, ani při dlouhém běhu. Právě naopak.

Stejně jako u všech ostatních podešví z naší produkce, najdete zde předtvarovanou zónu ohybu (metaflex), která napomáhá ohýbat masu materiálu v odrazové fázi běhu. Pata podešve je natvarována tak, aby efektivněji a na větší ploše paty podešve rozkládala došlapovou energii (terradapter). Tohle výrazněji ocení běžci a běžkyně, kteří primárně běhají přes paty. Rozložením došlapové energie na větší plochy paty dochází k plynulejšímu přechodu do odrazové fáze běhu a tím se pochopitelně běh stává lehce efektivnějším.

metashank - khaki barva
Mezi podešví a mezipodešví je tradičně vložen tenký polymerový film (metashank), jehož primární funkcí je ochránit chodidla před proražením podešve o ostré kameny. V patní části je tento film ohraničen pásmem "terradapter", pata je tedy volná a napomáhá tak k efektivnějšímu "čtení" probíhaného terénu (propriocepce). Od středu paty pak jeho tvar kopíruje tvar plantární fascie, neomezuje tedy flexibilitu boty. Tohle oceníte zejména v těžších technických pasážích, traverzech, atp.

Střed podešve je přetažen přes mezipodešev až na svršek výztuhou, kterou interně označujeme "Y lock" u modelů 290 a "X lock" u modelů 305. Prakticky má tato výztuha propojit a zpevnit kotníkovou část svršku. Tat výztuha na svršku nepřechází celým obvodem paty z jediného důvodu, a to je omezení tlaku na achilovky. Podrobněji popisuji níže, u jednotlivých modelových řad.

Směs mezipodešve je u celého konceptu totožná a nazýváme ji Powerflow. Podobně jako u podešve se jedná o komposit 2 směsí, kdy v patě máme o cca 10% měkčí směs z důvodu komfortu, tlumení a propriocepce a ve špičce na opak o 15% tvrdší, z důvodu efektivnějšího odrazu. Při odrazu z příliš měkké směsi dochází ke ztrátám energie a proto máme v této části lehce tvrdší směs, ze které se lze mnohem efektivněji a přesněji odrazit.


ROCLITE 290




Nebudu zastírat, tahle bota je raketa. Na začátku jsem zmiňoval přirovnání ke starému modelu Roclite 285, a update na 290ku se neskutečně povedl. Mezipodešev má 17,5 mm v patě, 13,5 mm ve špičce, drop 4 mm. Mezipodešev zde podle mě nabízí optimální mix vlastností jako jsou vnímavost, dynamika, přesnost, propriocepce, odezva, přechodová fáze do odrazu, komfort a tlumení pro skupinu pravidelných běžců a běžkyň.
Bezešvý svršek je složen ze dvou pevných meshovým materiálů, které jsou dále vyztuženy na potřebných místech. Zásadní a vítanou změnou je nové kopyto. Již delší dobu jsme zaznamenávali reakci, že kopyto Standard je příliš široké, zejména pro holky a kopyto Precision je naopak příliš úzké. Celý koncept Roclite je tedy vyroben na kompletně novém kopytě Medium, které je celkově užší. Zásadní změnu pocítíte zejména v patní části. Něco málo o vývoji běžecké boty se můžete dočíst v tomto seriálu.

Špička svršku je trojitě vyztužena pryžovou výztuhou. Jedná se o klasický okop, aby byly ochráněny prsty v případě nakopnutí nějakých klacků, kamenů, atp. Na tuto výztuhu navazuje TPU obsázka kolem celé přední části svršku, která primárně stabilizuje chodidla v lůžku boty a sekundárně lehce zvyšuje životnost svršku. Celá přední část svršku je vyrobena z prodyšného a pevného sendviče, nečekejte zde žádnou výraznou voděvzdornost. Zásadním funkčním parametrem je prodyšnost. Čím lepší klima v botě, tím lepší kondice (stav) chodidel.
Nártová část svršku a originální systém šněrování (adapterweb) je naopak vyrobena z pevnějšího materiálu. Bota fakticky drží na nártu a příčná klenba má volný a ničím neomezený prostor k přirozené práci. Zásadním je zde ale dobře zvolený tvar obuvi a proto velmi dobře zkoušejte na prodejnách.
Šněrování je vyvedeno na nylonové popruhy. Tato celkem jednoduchá úprava výrazně zvyšuje komfort v botě. Při klasickém šněrování jsou chodidla upnuta v botě víceméně v jedné rovině. Zde se vyšněrování a upnutí boty na nárt rozkládá na mnohem větší ploše nártu a tím se parádně zvyšuje komfort.

Tradičně měkčí opatek je citlivý k achilovkám a o lepší fixaci kotníku v botě se stará externí výztuha Y lock, která vychází už ze středu podešve. Tato výztuha není přetažena přes patu hlavně z toho důvodu, aby nedocházelo k otlakům achilovek. Celá pata je tak krásně měkká a citlivá. V případě nějakých anomálií, výrustků na patách chodidel se dá vnitřní opatek aktivovat a následně lehce natvarovat na paty uživatele. Problém se tím nevyřeší, nicméně tato "kustomizace" může výrazným způsobem zpříjemnit běh pro majitele takhle poškozených chodidel. Přesný postup vám jistě ráda sdělí obsluha v běžeckých speciálkách, kterou k tomuto školíme.
Na svršku 290ky nenajdete poutka na návlek, která se se bohužel nepodařilo nějak rozumně zakomponovat. V každém případě se dát použít návlek Debrisgaiter 32 a hlavně, na zimu 2017 připravujeme návlek, který nabízí řešení 2v1 :-)


ROCLITE 305



Vyšší brácha rakety Roclite 290 nese označení Roclite 305 a nabízí se i v provedení s Gore-Tex membránou. Mezipodešev má 22,5 mm v patě, 14,5 mm ve špičce, drop 8 mm. Vyšší platformu tedy uvítají spíše hobíci, bota nabízí hodně vysoký komfort na dlouhé běhy. Konstrukce podešve a mezipodešve je identická s nižší verzí, všechny parametry tedy najdete výše.

Svršek je ve špičce oproti 290ce více zavřený, nabízí tedy lehce menší prodyšnost. Zásadní rozdíl je v konstrukci jazyka, ten je u 305ky po celé délce, z obou stran našit přímo na svršek. Tvoří tak kompaktní, a hlavně velmi komfortní "střevíček" na velmi dlouhé běhy. Koncový "motýlek" jazyka je pak více polstrovaný, zabraňuje nečistotám vniknout dovnitř boty a zvyšuje komfort.

Další významný rozdíl je ve stabilizaci paty. Patní část svršku je vyztužena TPU výztuhou "X-lock", která výrazně lépe fixuje kotník v lůžku boty a zpevňuje také nárt. Přesně tento prvek určitě ocení hobíci v trailovém prostředí, kteří v této botě získají benefit vyšší stability. Achilovky jsou opět volně, takže na ně nebude vyvíjen žádný tlak od výztuhy. Součástí výztuhy jsou také kapsičky na upevnění RU návleku.


Kde je Roclite doma?


Roclite je multisportovní koncept, který je vyvíjený do alpského prostředí. Nečekejte tady špičkový grip jako u X-talonů, X-claw nebo hřebových speciálů. Určitě tu oceníte jakousi univerzálnost využití na jakékoliv outdoorové aktivity. České i slovenské trailové prostředí je podle mě ideálním terénem pro tento koncept. Nakonec sám jsem většinu kilometrů nabíhal ve Vizovických vrších, Hostýnkách a Javornících. Komu nevyhovuje široký Terraclaw nbeo Trailtalon, rozhodně se najde v nových Roclite.





V minulosti byla součástí konceptu Roclite také několik kotníkových modelů, které patřily do kategorie Fast&Light. Skalní příznivci značky si jistě vzpomenou na nejlehčí koženou kotníkovou botu s GTX membránou, Roclite 400 GTX a další.
Dnes, nově představený koncept zahrnuje tři modely postavené na vyšší platformě s dropem 8mm. Všechny spadají do outdoorové kategorie Fast&Light, pro česko-slovenský trh dovážíme zatím jen verzi s Gore-tex membránou, Roclite 325 GTX. Svršek i spodek této boty vychází z konstrukce nízké verze 305, bota má jen kotníkový střih.















Vývoj se dále soustředí na dopracování varianty s nulovým dropem, aby byl celý koncept ucelený na nabídku 0, 4 a 8 mm.
Za zmínku určitě stojí fakt, že Roclite 290 byl na sklonku loňského roku označen on-line magazínem Rungo.cz, nejlepší novinkou roku 2016
Nezávislá recenze modelu Roclite 290 od Víti Kněžínka
Nezávislá recenze modelu Roclite 305 od Iana Corlesse


středa 8. února 2017

Vývoj běžecké boty, kapitola 1

1.1  Průzkum


Kvalitní vývoj běžecké boty v minulosti začínal u průzkumu chodidel komunity, které je vyvíjená obuv určena.  Dnes je všechno výrazně „rychlejší“. Obchodní tlak na dodání 21. řady oblíbeného modelu je mnohdy bohužel výrazně větší, než vývojový požadavek na update současného stavu chodidel běžecké populace. Nicméně stále se i dnes najdou firmy a značky, které k vývoji přistupují zodpovědněji a snaží se mapovat stav chodidel běžecké populace. Malou „nevýhodou“ pro spotřebitele je fakt, že zohledněním nově získaných vědomostí se většinou může lehce změnit tvar nastupujícího modelu. Spotřebitel, který byl zvyklý na tvar, fit a mnohdy i velikost své oblíbené boty, může na nástupnickém modelu poznat výrazné rozdíly. Tohle je a může být nepříjemné pro všechny z vás, kteří si většinou kupujete nastupující modely svého oblíbeného modelu přes internet (kupovat si běžeckou botu přes internet je jako degustovat krabicové čúčo J).

Tvar chodidel je zásadním parametrem pro vývoj běžecké boty. Nesprávně zvolená šířka obuvi způsobuje řadu problémů, namátkou zmíním pálení plosek chodidel, otlaky malíčků, puchýře na ploskách chodidel, "stresování" příčné klenby úzkým svrškem,..., a v neposlední řadě také snížená životnost svršku. Každá bota je jen průmyslově vyráběným produktem, který se má přizpůsobit širokému spektru uživatelů. Proto je zásadní dobře a správně vyzkoušet každou botu v běžeckém obchodě, pod zatížením, které evokuje zatížení chodidel při běhu. 
Pokud budeme vybírat tréninkovou botu, jednoduše nazujte obě vybrané boty a pokuste se napodobit odrazovou fázi běhu. V této pozici je chodidlo pod maximálním zatížení a obsluha běžecké speciálky tak může sledovat 4 zásadní body. Správnému výběru boty se budeme věnovat na konci tohoto seriálu...

Jak tedy probíhá vývoj?

Reálně se na závodech, trénincích nebo v rámci různých běžeckých klubů a skupin provádí měření chodidel, většinou po výkonu. Při posledním měření, kterého jsem se účastnil, jsme získávali data od zhruba 900 běžců a běžkyň různého věku, pohlaví, výkonnosti, včetně dětí. Zakreslovali jsme tvar obou chodidel, měřili délku, šířku v místě příčné klenby, šířku v patě, výšku a obvod nártu, obvod kotníku, různé deformace a anomálie chodidel. Na základě tohoto měření jsme získali celkem reálný vzorek průměrného tvaru chodidel v daném období a na základě této metriky vznikl prototyp kopyta.

Poznámka pod čarou...

Při těchto měřeních si člověk uvědomí, jak moc jsme dnes manipulování moderním marketingem a příběhem o diagnostice běžeckého došlapu. Osobně způsob dnešní diagnostiky považuji za jeden z největších omylů v byznysu zabývajícím se běžeckou botou. Ano, velká část populace má různé disfunkce chodidel, velká část populace má lehkou formu pronace, ale minimum lidí má tak zásadní problémy, aby tyto lehké disfunkce řešili průmyslově implementovanou pronační podporou v konstrukci boty, která navíc „koriguje“ přechod z došlapu do odrazu u obou chodidel stejně, bez ohledu na reálné poškození u pravého, resp. levého chodidla. Chápu, byznys je byznys a proto moderní marketingový příběh o diagnostice běžeckého došlapu vyhrál nad reálným a „neviditelným“ vývojem. Moderní člověk v dnešní rychlé, klipovité a on-line době má tyto příběhy celkem rád. Prakticky je to podobné, jako když vyžaduji po svém lékaři s teplotou 37,2°C antibiotika…

1.2. Kopyto

Na základě prováděného průzkumu jsme zjistili průměrný tvar chodidel běžecké populace, průměrnou šířku v místě příčné klenby, průměrnou šířku v patě, průměrnou výšku nártu a průměrný obvod kotníku. Máme tedy data k výrobě prototypu kopyta, které v daném okamžiku odpovídá průměrnému stavu chodidel běžecké populace v daném místě. Máme také tvar stélky, od které se odvíjí konstrukce mezipodešví a podešví a také objem kopyta, na kterém se nyní mohou realizovat designéři se svými návrhy svršků. Podle zadání, které designéři dostanou od obchodu a marketingu (tito získávají zadání od maloobchodních prodejců, kteří mají získat feedback od spotřebitelů) se může nyní začít s návrhem běžecké boty.  Požadavky na vývoj podléhají hodně trendům a náladám spotřebitelům. Dříve byla hlavním požadavkem odolnost a trvanlivost. Dnes převládá lehkost, maximální funkčnost, prodyšnost a atraktivní design. Je potřeba si zde uvědomit, že některé parametry nelze kombinovat. Prodyšnost a lehkost se jen velmi těžce kombinují s odolnosti, pokud má být běžecká bota ještě maximálně funkční…


Příště: design svršku, design a konstrukce mezipodešve a podešve

sobota 28. ledna 2017

Zimowy Półmaraton Gór Stołowych 2017

Ani letos jsem si neodpustil výlet do Polska hned po Novém roce. Cíl byl jasný – doběhnout do cíle tak trochu extrémního půlmaratonu, který se konal hned u českých hranic 21. ledna 2017. Závod, jehož parametry popisuji níže, není výjimečný svým převýšením nebo distancí, ale sněhovými a teplotními podmínkami.

Po startu od horského střediska Pasterka čekalo 499 závodníků (omezeno kapacitou) 21 km běhu a převýšení 1050 / -850 m. Citelnou část kladných výškových metrů tvoří nezapomenutelný doběh do cíle – 600 kamenných schodů. Kdo je zdolá, může se těšit na finisherskou medaili, občerstvení a výhled ze Sczelince wielkieho. Sczelinec wielki neboli Hejšovina je s 919 m n. m. nejvyšší horou Gór Stolowych.

Těšil jsem se na již třetí start na ZPGS. Věděl jsem, že mě čeká opravdu hodně sněhu a velmi těžké podmínky na trati. Jasnou volbou byly mé zcela nové INOV-8 Arctic Claw 300. Mám ve srovnání se soupeři slabší seběhy a byl jsem upřímně rád, že mě boty s kovovými hřeby právě z kopce podržely. Ve výbězích a samotném finiši jsem spolehlivost hřebů na podrážkách cítil také.


V převážně polské konkurenci se mi podařilo doběhnout na celkově druhém místě a v kategorii M40 zvítězit. Zážitek ze závodu byl opravdu silný. O charakteru závodu svědčí i skutečnost, že na trati je nutné mít s sebou povinnou výbavu (mobil, čepici, bundu, rukavice a termofólii). Pokud vám v cíli něco z uvedené výbavy chybí, čeká vás časová penalizace 10 minut za každou věc.
Čas 02:35:55 nebude mým půlmaratonským osobákem, ale silový výkon v kopcích a hlubokém sněhu mně dává naději, že letošní zimní příprava na OCR sezónu se ubírá správným směrem.

Miloš Kratochvíl, INOV-8 OCR TEAM

Web pořadatele: http://www.maratongorstolowych.pl/ 
Kompletní výsledky: http://wyniki.b4sport.pl/zimowy-polmaraton-gor-stolowych-2017/e497.html

Autoři fotek: Piotr Dymus a Robert Urbaniak

pátek 28. října 2016

Himaláje, Alpy, Korsika, Karpaty, ale i Černobyl - ostrý test pro novinky z INOV-8 (Ondra Švirák)

Nikdy by mě nenapadlo, že nejintenzivnější testování bot zažiji ve chvíli, kdy budu zachraňovat umírající slečnu pod sedmou nejvyšší horou světa, Dhaulagiri. Když ve výšce 4700 m n. m. máte zaplavené nohy v laktátu a do toho lapáte po dechu rychleji, než vášnivý kuřák na smrtelné posteli, rozhodně vás potěší vědomí, že se můžete spolehnout na jistý došlap. Šance, že skončíte na dně ledovcové trhliny je zase o fous vzdálenější a ve vyostřené situaci, kdy doslova běžíte o život se důvěra v pevný krok rovná ceně zlata.



Z mrazivé Himaláje zpět do Brna, kde se koncem srpna domlouvám se značkou Inov-8 na testování modelu X-Claw 275. Jako orientační běžec jsem z této botky nadšen a nemůžu se dočkat chvíle, až ji proženu bahenní lázní. Shodou okolností si díky vítězství na ultramaratonu Hostýnská osma zajišťuji také další model značky Inov-8, nástupce legendární Race ultra 270, v podobě Trail Talon 250. V téhle univerzální botě vidím vhodného kandidáta na závod Ultra-Trail du Mont-Blanc, kde se na 55 km dlouhé trati OCC budu snažit prosadit mezi světovou konkurencí. Když tedy koncem srpna balím vybavení na výlet po Itálii, Francii a Švýcarsku, přibaluji s sebou nejen Trail Talon 250, ale i mohutný bahno drtič v podobě X-Claw 275. Testování obou modelů může začít!


Mé první pocity po nazutí X-Claw 275? Pocit bezpečí, volnosti a kvalitního záběru. Jako orienťák opravdu oceňuji pevný svršek, kterým můžu nakopávat klacky a kameny bez rizika, že si ukopnu palec nebo protrhnu botu. DWR zátěr budí opravdu neprůstřelný dojem, kvůli kterému bota sice hůře dýchá, ale opravdu se v ní uživatel cítí ochráněn před okolními vlivy. V první chvíli jsem měl trochu strach, jestli není v oblasti špičky až příliš volného místa a jestli botku neutopím po prvním závodu v bažině. Není tomu naštěstí tak. Skvěle padnoucí kopyto drží patu pevně fixovanou a v případě, že vám při delším běhu začnou otékat prsty na nohou, tak místo navíc rozhodně oceníte. Každý, komu někdy odstraňovaly fialové nehty na nohou, tak mi dá jistě za pravdu… :) Z uplynulého textu je tedy patrné, že X-Claw 275 je svým charakterem objemová bota, kterou využijete především v zimních měsících při natáčení dlouhých bahnitých kilometrů. K tomuto faktu přispívá také konstrukce podešve.



Už téměř deset let používám X-talon 212 v kombinaci s dalším „špuntovým titánem“ Mudclaw 300 a opravdu potřebuji pocit, že při vybíhání prudkého bahenního kopce nenastane situace, kdy budu připomínat křečka v kolečku, který sice peláší o sto šest, ale vlastně stojí na místě. S X-Claw 275 se vám taková úskalí vyhnou. Vybíhal jsem s nimi například po ledovci do základního tábora Mont Blancu a rozhodně jsem nepřipomínal kolouška Bambiho, který poprvé vstoupil na sníh :) Procupital jsem s jejich společností desítky kilometrů po pěšinkách v okolí Chamonix, zdolával s nimi první část výšlapu na italskou čtyřtisícovku Gran Paradiso a také jsem je měl připravené ve chvíli, kdyby případný déšť proměnil trať Ultra-Trail du Mont-Blancu v oraniště. Na(ne)štěstí se tak nestalo. Nicméně následovaly další měsíce testování, při kterých se se mnou botky podívaly nejen po českých lesích a hájích, ale také do rumunských hor a měl jsem je shodou okolností na nohou ve chvíli, kdy jsem flusal plíce při cestě do nepálského Dhaulagiri base campu. Tím se dostáváme k úvodnímu odstavci… I přes kvalitní aklimatizaci nám při trekování v Himaláji zkolabovala desítky kilometrů od civilizace jedna kamarádka a byly to právě X-Claw 275, se kterými jsem naběhal 18 km ve výškách kolem 4000 m n.m. při shánění satelitního telefonu a kyslíku. Snad i díky těmto botám se Klárka dočkala včasné záchrany a vyvarovala se trvalým následkům. Zpět k testu. Dávejte si však pozor, abyste obuv příliš dlouho netrápili na zpevněných cestách, či ostrých kamenech. V takovém případě vám bude podrážka ubývat před očima.




Když jsme začátkem června přelítli s kamarádem korsickou GR20-ku za čtyři dny, byl jsem zaskočen univerzálností boty Race Ultra 270. Přiznávám, že jsme ji kvůli extrémní náročnosti trati naprosto odrovnali… Nicméně jsem si uvědomil, že jsem od loňského ledna žil zřejmě v jeskyni mezi křováky. Jinak si nedokáži vysvětlit, že jsem se k tomuto modelu propracoval až v květnu letošního roku. Jakmile jsem tedy zjistil, že přichází nástupce v podobě Trail Talon 250, musel jsem jej okamžitě mít. Vybaluji botu z krabice a tak trochu proklínám designéry, že pro svršek zvolili stříbrně šedivou barvu. Je sice hezká, ale nepraktická. Na první pohled měkčí bota se pod mými prsty kroutí a ohýbá do všech stran. Zjišťuji, že umožňuje výrazně větší torzi a také se mi zdá poddajnější, než 270-ka. Obouvám ji, lehce se s ní proklusávám a uvědomuji si, že měkkost jde ruku v ruce s lehkostí. Další den je beru na šotolinový výběh k ledovci a při seběhu po sjezdovce mi chvíli trvá, než si uvědomím, že už nemám na nohou X-Claw 275. Boty pocitově více podkluzují, než jejich mohutnější kolegyně. Nižší podešev poskytuje jiné benefity, které například ocení běžci, kteří se při odběhu z domu musí probrat městskou buší, než se dostanou do přírody. Podrážka je navržena tak, aby uspokojila širokou škálu uživatelů a zvládne jak běh po zpevněné cestě, tak i pohyb v lehčím terénu. Jsou to právě Trail Talon 250, které si vybírám na svůj letošní vrchol sezony, Ultra-Trail du Mont-Blanc (OCC). Po několika trénincích však docházím k závěru, že si musím botu lehce potunit. Vložka boty je totiž opravdu minimalistická a jelikož si nechci hrát na fakíra, který bude pod několika hodinách křepčit bolestí z pocitu, že mu každý ostřejší kámen musí propíchnout nohu, prohazuji si stélku boty s modelem X-Claw 275. Tento krok se ukazuje být naprosto klíčovým a snad i díky němu se mi daří zaběhnout jeden ze svých nejlepších výsledků v životě. Dokončuji Ultra-Trail du Mont-Blanc (OCC) v 18. nejrychlejším čase (11. místo v kategorii) a s botkou jsem maximálně spokojen. Musím se přiznat, že i po dvou měsících běhám s prohozenými vložkami a kdykoliv se vrátím k původní stélce, necítím se při delší běhu po kamenité podložce příliš komfortně.


A abych nezapomněl… Opravdu si nemůžu vynachválit spojení jazyku svršku! Ušetří to spousty problémů způsobené napadáním kamínků dovnitř boty. Trail Talon 250 je neskutečně tvárný model, který jsem využil nejen při zdolávání jednoho z nejprestižnějších horských ultramaratonů světa, ale například i při pěší vycházce pod Matterhornem nebo při prozkoumávání černobylské zakázané zóny. Brigádničím jako průvodce a právě tohle je botka, kterou se nebojím vzít na jakoukoliv výpravu. Ať už překonávám náročná horské pohoří nebo se peru v hospodě s pátým škopkem, vždy jsou mi skvělým společníkem! :)




čtvrtek 22. září 2016

KTRC Ještěd Skyrunning půlmaraton 2016

Ještěd Skyrunning půlmaraton byl pro mě závod plný překvapení. Jelikož jsem běžel i loni tak jsem propozice nijak pečlivě nestudoval. Chyba. Na startu byla špička v bězích do velkých kopců jako Honza Zemaník, Tomáš Lichý a Víťa Otevřel. Překvapení číslo jedna, kluci po startu nikam nespěchali, však za chvíli jsem poznal proč. Oproti loňsku se na Ještěd běželo po černý sjezdovce - bolavé překvapení číslo dvě. Dalším překvapením bylo, že zase sbíháme úplně dolu k místu startu a běžíme znovu na Ještěd, tentokrát po turistické značce co se běžela loni. Čelo závodu jsem už dávno opustil. Dlouhý seběh z Ještědu mě začíná bavit a to hlavně díky botám který mam na noze, Inov-8 X-talon 200. Bláto, mokrý kořeny, těžký terén a prudký seběh. Vim, že tyhle boty jsou již dávno prověřený, ale teprve nyní jsem je ocenil na 100%. Bezhlavě jsem to pustil dolu a doufal jsem, že mi to nikde nepodklouzne a ač jsem běžel jak prase, tak drželi jak s hřebíkama. Musím říct, že jsem byl překvapenej a to nepíšu abych dělal nějakou Inov-8 selanku. Díky tomu jsem utekl soupeřům a dostal se na 5. místo. Jenže dlouhý seběh trošku rozbil moje nohy a přichází další překvapení - běžíme znovu na Ještěd. Když se tam vyškrábu tak se mi nahoře motaj nohy a jsem rád, že jsem rád. Poslední překvapení mě rozseká....do cíle se běží po černý sjezdovce dolu. Stehna mam tak rozbitý, že už můžu jen malinko cupitat a jen díky X-talonům se držim stále v poloze vzpřímené. Do cíle se nakonec dostanu na 6.místě, což beru. Teď jsou tři dny po závodě a já si konečně sednu bez opory na záchod.




pondělí 12. září 2016

Mistrovství Evropy v rogainingu (ERC) 2016, Baskicko, Aralar

Těšení se:


Pohoří Aralar, kde se na konci srpna konalo ERC, se rozkládá asi 40 km na SZ od Pamplony na ploše přes 200km2. Je to rozlehlá hornatá oblast s vápencovými masivy s nadmořskou výškou 700-1400mnm. Vzhledu krajiny dominují rozsáhlé pastviny, bukové porosty, chaotický reliéf, slepá údolí, škrapové oblasti, spousta děr a jeskyní.  Kdo rád hledá stopy prehistorie, najde tu několik dolmenů, kromlechů a menhirů. Nad vším se pak nese koncert nesčetných zvonců koní, krav, ovcí a koz.

Z pohledu rogainisty je to krajina tomuto sportu ušitá na míru. Když navíc vypustí pořadatel informaci o nestandardním měřítku mapy 1:20 000 (normálně bývá 1:40 000) je jasné, že to má nějaký důvod – bude to mapařská lahůdka. Nemám ve zvyku informace o závodech nějak intenzivně studovat měsíce dopředu, ale útržkovitě se ke mně dostávají další informace, které mě utvrzují v radosti, že je na co se těšit. Tak se těším.



Hledání:

V půli léta však dostávají plány výraznou trhlinu, parťáka pobolívá koleno a má pochybnosti o své účasti. Dáváme si 14 dnů na konečné rozhodnutí, doufám, že to dopadne. Nedopadlo, variantou číslo jedna je, že si seženu náhradníka.. Není to úplně triviální úkol nalákat někoho bez přípravy, koncem léta na 24h běhání někde ve Španělsku. Navíc nemám v úmyslu zlikvidovat ani sportovní ani společenskou stránku výletu. Seznam kandidátů se zmenšuje rychle. Dva borci „tutovky“ nemůžou, další dva odmítají a dál už listuju telefonním seznamem téměř zbytečně. Když už to vzdávám, vyskočí na mě na facebooku, spolu s nějakou banální zprávou, ikona Romana. Koukám, jak tam stojí na kopci, vysmátej s rozhozenýma rukama a během pár vteřin mám pocit, že to dopadne, že se domluvíme. Po první sms už je to jistota!
Přípravy:
S Romanem stíháme jeden telefonát na jeho průjezdu republikou z Gibraltaru do Tater, kde tráví týden před ECR, drobnosti dolaďujeme frontou zpráv. Vrhám se na přípravy: nová letenka, přehlášení týmu, booking auta v Bilbau, druhá čelovka a baťůžek, standardní výbava, povinná výbava. Závěrečné info k závodu tisknu na poslední chvíli, balím se ráno před odjezdem, autobus do Prahy dobíhám, letadlo skoro taky, poslední pracovní telefonáty zůstávají nevyřízené. Ale klaplo to!

Závod:

Do prostoru závodu přijíždíme odpoledne před závodem. Udělali jsme si  pěkný výlet po okreskách Baskica. Z tréninkových map vybíráme tu, která zahrnuje lesnaté pasáže, je to poučné - viditelnost, schůdnost terénu, generalizace, porosty. Centrum závodu je pastvina na náhorním platu, míjí je asfaltka vedoucí k poutnímu místu Santuario de San Miguel de Aralar. Po prezentaci sjíždíme do Lekunberri na slavnostní zahájení. Projevy místních činitelů v baskičtině, rozhodně stálo za to slyšet. Po druhé večeři usínáme při zvuku kravských zvonců, který se tmou zdaleka neutichá.
Závodní den, obloha bez mráčku, bude přes 30°C, na večer však opakovaně hlasí změnu počasí. Stan máme strategicky umístěný blízko startovní arény. Vždy se zdá, že času na snídani a přípravu je dostatek a vždy je ho málo. Sledujeme aktivity pořadatelů, vybavení se kupí na karimatkách,„strategy time“ se blíží. Po vynucené pauze, kdy pořadatelé až moc poctivě kontrolují arénu, kde nesmí být nikdo jiný než závodníci, se vracíme se závodní mapou. Je obrovská, i kontrol je hodně, moc se nedá opřít o návyky z jiných závodů. Překvapivě lehce spojujeme první verzi trasy a už u ní zůstáváme. Taktika je být do tmy ve stínu v lese, v noci na otevřených pláních a po rozednění opět v lese. Vychází nám to dokonale. Důležitou veličinou pro plánovaní je odhad tempa, po různých debatách to zkoužíme s plánem 110km na závod (jak se později ukáže hodně přehnaným). Krajina je vyschlá krasová, voda bude pouze na vyznačených „waterpointech“, další důležitý faktor plánování. Výškopis je natolik nepřehledný, že ho, až na pár míst, ani smysluplně neumíme do plánu zohlednit. Čas běží, je třeba se přesunout ke kontrole vybavení a na start. Plníme vaky vodou, dojídáme, odcházíme.















Vždycky mám pocit, že naplánováním trasy končí na rogainingu to nejdůležitější. Potom už zbývá jen to oběhnout. Na startu už si soupeři nejsou rovni, každý si drží v ruce výhodu nebo handicap svého vlastního plánu. Prvních pár hodin na trase ukáže.  Po startu probíháme čistší lesnaté pasáže, občas jsou i cesty, do škrapů odskakujeme jen na dohledávky, jde to dobře. Po hodině běhu mě zaskočí mokro na zádech! Bohužel je to prasklý svár na vaku, do pár minut je voda fuč. Najednou se zdá být nejbližší vodní zdroj pekelně daleko. Vytěsňuju myšlenky, že to bude problém, běžíme dál. Plán nám vychází asi čtyři hodiny, pak nás brzdí vysluněný svah proroslý trním a k tomu 300m výškových.















Vzduch se ani nehne, mám sušáka, ale to mě čeká ještě mockrát. Dostáváme se do ztráty proti plánu, těším se k řece, Roman si chce zdřímnout. Nic moc. Kontrola ohyb řeky visí na důkladně proschlým korytem, pití se nekoná, o údolí dál mě ale zachraňuje kaluž plná „čerstvé“ vody. Přibyly kopce a krasové pasáže jsou rozsáhlejší, ztráta na plán narůstá, únava taky, je jasné, že z plánu budeme škrtat. Na pastviny vbíháme již za hluboké tmy a bohužel i mlhy, avizovaná změna počasí je tu, zkracujeme první smyčky původní trasy. Soustředíme se na mapu, ale nevyhneme se i větší chybě. Mlha se na všem sráží, mokra v botách už se nezbavíme. Vodu upíjím z tetrapaku, který jsme vyptali na občerstvovačce, nesu si jej pokorně v ruce. Čas se hroutí, mlhavé kužely čelovek, klopýtání v morkých drnech, občas kontrola a zmatené bibmbání zvonců prchajících zvířat. Nad ránem přichází změna, souvislá mlha se rozpadá do cárů, objevují se hvězdy. Využíváme mapy v plné velikosti jako podložky a dopřáváme s krátký spánek. O hodinu později stoupáme na nejvyšší kontrolu závodu, je to vrchol kopce Ganboa 1413mnm (to je jen o pár metrů níže než nejvyšší kopec oblasti Intzako dorrea 1430mnm).



 Začíná svítat, děláme poradu jestli umíme s přicházejícím dnem zrychlit, rozhodujeme se mezi delší a kratší variantou návratu. Volíme delší. Další dvě hodiny se držíme v tempu, pak už je vidět, že to dobře dopadne. Dobíráme ještě jednu 30-ku nad plán a klušeme k cíli. Premýšlím nad naším výkonem, o kolik šlo běžet rychleji?, o kolik méně chybovat?, zůstalo po nás v prostoru hodně nenavštívených kontrol. Úvahy však netrvají dlouho, v zápětí si nás chce fotit nějaký týpek od novin jako vítěze.  Po vyhlášení už mu věřím.















Návrat:

Tím to však bohužel nekončí, je neděle 14h odpoledne, jsme unavení kdesi na severu Španělska a ráno máme být oba v pozoru v zaměstnání, moc reálné se to při pohledu na pasoucí krávy nezdá. A přece: balení stanu, oběd, odjezd, koupaní, dálnice, vrácení auta, poslední na check-inu, poslední na gate, let, kroužení nad Prahou, běh na MHD v Praze, běh z metra, noční Žlutý bus do Brna, taxi domů, 4hodiny na dospání, řvoucí budík a 7h kancelář. Je po výletě.

Závod: Mistrovství Evropy v rogainingu (ERC) 2016
Tým Inov-8: Radovan Čech, Roman Horyna
Umístění: 1.místo
http://www.erc2016.com/




pondělí 22. srpna 2016

Recenze X-TALON / X-CLAW

Inov-8 má dnes na trhu jednoznačně nejširší nabídkou offoradové běžecké obuvi, která se primárně uplatňuje v překážkových bězích, orienťáku a trailu. Troufám si říct, že takový X-TALON 212 (čti "kros talon"), který se v příštím roce bude vyrábět už 10 rokem v celkem nezměněné podobě, změnil vnímání krosové boty a stal se také vzorem pro vývoj u dalších značek. Tuto botu máte rádi, ale bylo tady mnoho požadavků na odolnější a tlumenější verzi, a proto rozšiřujeme nabídku o X-CLAW 275. Nakonec, vývoj musí jít dále, obzvlášť u značky, která má inovace v názvu...

Pro jednodušší orientaci v naší offroadové řadě můžeme laicky říct, že jakýkoliv model s přívlastkem TALON má výkonnostní/závodní ambice, a modely s přívlastkem CLAW jsou vyrobeny na širokém kopytě, myjí vytrvalostní charakter a jsou určeny pro nabíhání objemu. 



X-CLAW 275  -  široká (S), pata 25,5mm - špička 17,5mm - drop 8mm

Špičkový grip podešve je jedním ze zásadních pilířů vývoje v inovejtu, stejně tak je tomu i u této novinky. Špunty této podešve jsou 8mm vysoké a oproti lehčí verzi X-TALON mají větší plochu, aby bez potíží unesly i těžšího chlapa. Obvodová část podešve je vyrobena z tvrdší kontaktní pryže, vnitřní část má pak lehce měkkčí směs, aby byl zajištěn výborný grip na tření i v případě pohybu na skalnatém povrchu.

Mezipodešev POWERFLOW má drop 8 mm a je složena ze dvou dílů. Patní část má měkčí směs a nabízí o 10% vyšší úroveň tlumení, přední část má vyšší hustotu, je tedy lehce tvrdší a nabídne přesnější a efektivnější odraz. Polymerový prstenec DFB, který kopíruje tvar plantární fascie je vložen mezi podešev a mezipodešev, je ukončen za hranou metatarzálu a při efektivním běžeckém stylu lehce napomáhá k odrazu (pružinový efekt).

Celý spodek boty, tedy podešev + mezipodešev tvoří parádně vyvážený celek, který má až překvapivě dobrou propriocepci. Když poběžíte dolů z Prašivé do Hiadeľského sedla (Nízké Tatry) v x-talonu 212, ucítíte na unavených chodidlech každý kamínek. X-CLAW 275 se svou vyšší stavbou tady  nabízí větší ochranu a pohodlí, ale není to na úkor výrazné ztráty vnímání povrchu. Mezipodešev POWERFLOW není tak torzně tuhá jako vstřikovaná EVA u konceptu RACE ULTRA, což ve finále také zvyšuje pohodlí v botě na delším běhu. Lehce horší je zde jen tvarová paměť, u které došlo po cca roce používání k symetrickému  "sešlapání mezipodešve" o cca 1mm.

Svršek z balistického nylonu je napnut na širokém kopytě (S), troufám si říct, že je to jedna z hlavních výhod a zároveň i nevýhod této boty. Extrémní odolnost a pevnost svršku je ještě povýšena DWR zátěrem, na druhou stranu bota není tak dobře prodyšná, jako bývalo u inovejtu zvykem. Hlas uživatelů zněl, "chceme pevnější a odolnější svršky" tak tady odpověď. Svrškový materiál nijak zásadně nepovolí svůj tvar, bota se jen natvaruje na chodidla svého uživatele/uživatelky a ani v případě totlálního promočení neuhne ani o milimetr. Trojnásobně vyztužená špička s obsázkou kolem celého obvodu boty pevně pojme chodidla v lůžku boty, takže ani v nejtěžším traverzu neztracíme kontrolu nad situací. Měkký opatek je citlivý k achilovkám, opět se dá tepelně aktivovat, co mě tady osobně chybí je poutko pro snadnější nazouvání a vyzouvání.
Vkládací stélka uvnitř boty je vyrobena z podobné pěny, ze které je vstřikována mezipodešev a má výšku 6mm. Na mě osobně je to už moc, pokud preferujete větší vnímavost boty od spodku, doporučuji vyměnit stélku za nižší (3mm). Pokud si po nějaké době (500-600km) vyměníte vkládací stélku za novou, významně tak zlepšíte komfort v botě (tlumení).



Takhle bytelnou, pevnou a pohodlnou botu se špičkovým gripem neztratíte ani v těch největších sračkách, v žádné bažině při orienťáku nebo nejtěžším překážkovém běhu. Rozhodně ji ocení všichni běžci a běžkyně při nabíhání zimních objemů, ať už bude metr sněhu (snad konečně) nebo po kotníky bláta. Na zimu to bude objemovka jedna radost pro kohokoliv, kdo hledá špičkově funkční běžeckou botu.

X-TALON 225 -  úzká (P), pata 19,5mm - špička 15,5mm - drop 4mm

Navázat na bezmála 10letou historii bestselleru x-talonu 212, který získal také titul "trailová bota roku v ČR", nebude lehké. Také proto stále zůstává legendární 212ka v úzkém provedení a nové barvě stále v nabídce. Já jsem ji ale z botníku už vyřadil, nicméně věřím, že si i v budoucnu najde velkou řadu příznivců.





Stejně jako u tréninkové varianty X-CLAW 275, byla u nového X-TALON 225 kompletně předělána podešev. Nemění se počet špuntů ani jejich rozmístění, mění se směs podešve. Obvodová část podešve má středně tvrdou kontaktní pryž a při běhu v bahně drží tvar a zajišťuje dokonalý záběr. Vnitřní část podešve má měkkčí kontaktní směs pro dobrý grip na tření při běhu v kamenitém prostředí nebo na skále. Špunty jsou vysoké 8mm a v kombinaci s nižší mezipodešví nabídnou famózní záběr. Subjektivně si myslím, že zde bude lehce vyšší životnost podešve, směs podešve není tak "lepivá", jako u předešlé generace 212ek. Pokud bude někdo v této botě brousit asfalt, zmizí mu/jí vzorek doslova před očima. Poměrově vidím využití podešve 80% trail a 20% silnice.


Vstřikovaná EVA mezipodešev má drop 4mm a stejnou směs, jako předchozí generace 212ek. Výškové parametry jsou pata 19,5mm (XT212 měl 22mm) a špička 15,5mm (XT212 měl 16mm). Navíc je zde oproti 212ce výztuha DFB, která kopíruje pohyb plantární fascie, ochraňuje chodidla proti proražení a lehce napomáhá k efektivnějšímu odrazu.

Musím říct, že běh v této botě je zážitek. Naprosto ovládáte situaci, podešev parádně zabírá i v hlubokém blátě, perfektně se osvědčila i při orienťáku. Vnímavost mezipodešve v kombinaci s úzkým a velmi pevným svrškem přímo vybízí k výkonu, ale to zásadní je naprostá kontrola nad terénem. Najednou máte pocit, že do té přírody patříte, splýváte s divočinou, probíháte terénem stejně jistě jako srnky a bouráte veškeré limity, které jste kdy při běhu měli. 




Svršek z balistického nylonu je bezešvý a je napnut na úzkém kopytě (P). Je tu lehce nižší gramáž nylonu než u verze X-CLAW275, nicméně opět tu můžete čekat enormní pevnost svršku. Bota se jen lehce natvaruje na chodidla a nepovolí. Úzký svršek předurčuje tuto botu k výkonu/závodu. Výkonnostní offroadovka by měla maximálně splynout s chodidly aby nedocházelo v těžkých pasážích k posuvům chodidel uvnitř boty. Pokud nejsou chodidla dobře zachycena v botě při technickém trailu, orienťáku nebo překážkovém běhu, chodidla se v botě pohybují, mohou vznikat puchýře, pálí plosky, ztrácíte kontrolu nad běh a tím také radost z běhu. Tento parametr byl splněn vrchovatě. Špička boty je opět trojnásobně vyztužena, měkký opatek je citlivý k achilovkám a dá se tepelně aktivovat. U této nižší verze zatím nepostrádám poutko k rychlejšímu nazouvání a vyzouvání, díky větší flexibilitě celé boty jsou tyto procesy mnohem jednodušší.
Malinko horší je to opět s prodyšností. Prostě pevnost a odolnost svršku není v souladu s prodyšností, tyto parametry se při vývoji naprosto vylučují.
Vkládací stélka zde má výšku 3mm a stejně jako u vyšší verze doporučuji s ní individuálně pracovat.


Z mého pohledu posunul inovejt laťku o notný kus výš. Není tu značka, která by měla širší offoradovou řadu, chybí tu už jen doplnit nulový drop. Co je ale zásadní, že ty boty jednoduše "baví" a tohle subjektivum je pro mě osobně zásadní. Tak ať vám běhání přináší taky radost.

P.S. Už v říjnu pro vás spustíme INOV-8 RALLY a nové X-TALON a X-CLAW tu budou hrát prim...




pondělí 8. srpna 2016

Adam a Ondra - přeběh GR20

Cestu před námi blokuje partička francouzských turistů, kterým se úsek s ocelovým lanem natolik zalíbil, že si při jeho slézání hodlají otevřít lahvinku božolé. Oblézáme je bez jištění zleva po holé skále a raději si nepředstavuji, kolik desítek metrů vzduchu pode mnou je ochotno pohltit mé zápolící tělo. Dochází mi, že GR20-ka je bezbariérová asi tak, jako druhé patro palandy a opravdu jsem rád, že se můžu spolehnout na své obutí. Nechápu jak to, že jsem si RUčka 270-ky nepořídil už někdy dříve!

Jako orientační běžec jsem k Inov-8 Race Ultra 270 přistupoval se značným despektem. Jsem věrný příznivec X-Talonů 212, které občas podvedu s jejich sesterskou řadou Mudclaw. Odjakživa hledám pořádný trhač bahna, na který se můžu spolehnout nejen v lese při orienťáku, ale také při náročných horských ultramaratonech. Začátkem května se mi špatná volba obuvi stala při jednom ze závodů v orientačním běhu téměř osudným a byl jsem moc rád za to, že mi kamarád poskytl na závod své rok staré Race Ultra 270. Po doběhnutí do cíle jsem byl překvapen, že se bota vypořádala i s lehčím terénem a rozhodl jsem se, že si ji časem pořídím.

Dva měsíce na to se vydávám na přeběh korsické GR20-ky, která patří mezi nejnáročnější horské přechody v Evropě a svými parametry (180 km / 14 km převýšení) budí respekt. Severní část treku je spíše skalnatějšího a méně běhavého charakteru. Místy lezecké úseky, které zdoláváte s ocelovým lanem v ruce se postupně mění na kamenné cesty doplněné o přelézání několikametrových balvanů. Jižní část GR20- ky je více běhavá. Kamenné pěšinky se střídají se šotolinou a lezení po skalních plotnách je spíše výjimečné. Obecně se jedná o neskutečně pestré prostředí, ve kterém otestujete (nejen) své vybavení na maximum.

Společně se svým běžeckým parťákem jsme se rozhodli absolvovat trať za pět dní a jako obuv jsme zvolili Inov-8 Race Ultra 270. Zatímco můj spoluběžec Adam sáhl po již několik měsíců oběhaném páru, já jsem si vzal fungl nový. Vůbec jsem si nelámal hlavu s tím, že boty nemám rozšlapané, protože na puchýře nebo otlaky netrpím (dokáži jim předcházet) a potřeboval jsem mít jistotu dobré přilnavosti. Také mi přišlo zajímavé sledovat změny, které se v průběhu naběhaných kilometrů podepisují na celkovém stavu obuvi.

Už od prvních kilometrů jsem si uvědomil, jak všestrannou botu mám na nohou. Perfektně sedí, skvěle čte terén a podešev s jemným vzorkem poskytuje dostatečný záběr na všech myslitelných površích. Především mě mile překvapil grip, který mi poskytl dostatečnou oporu při náročném stoupání po žulových skalních plotnách. Může za to použití tří různě tvrdých směsí od nejtvrdší v patní části, přes středně tvrdou směs pod středem chodidla až k nejměkčí směsi po obvodu. Díky skvělé přilnavosti jsem se nebál pouštět do obtížných manévrů, které byly na hranicích mých možností.















S přibývajícím množstvím kilometrů jsem pochopil, že použitá textilie ve vnitřní části boty je velice poddajná a pohodlná. Botu jsem měl na noze od rána do večera a skutečně jsem nezaznamenal sebemenší problém v oblasti pohodlí. Při běhu po šotolinových cestách jsem ocenil spojení jazyku s vnitřní částí a tím i zabránění vniknutí kamínků dovnitř boty. Velice praktické pro dlouhé běhy.
Dobrou prodyšnost zajišťuje svrchní materiál, ke kterému jsem byl ze začátku skeptický. Bál jsem se totiž, že ho proděravím při prvním nakopnutí ostřejšího kamene nártem nebo že postupem času vytvořím díru v oblasti malíčku. Po více než 300 km musím konstatovat, že k žádnému poškození nedošlo a použitý materiál zlepšil odvětrání boty. Po celodenním přeběhu se mi v kombinaci s dobrou ponožkou nestalo, že bych měl propocené a rozmáčené chodidlo vlastním potem tak, jak se mi to stává u jiné běžecké obuvi.

Musím se přiznat, že jsem příliš nevěřil ochraně prstů před střetem s předměty, jako jsou například kameny nebo klacky. Je pravdou, že obsázka špičky není nějak zvlášť široká. Nikdy se mi však nestalo, že bych některý objekt nakopnul natolik bolestivě, aby mě to omezovalo v dalším pohybu. Přední část boty je natolik široká, že i po několika hodinách na nohou, kdy noha lehce napuchne, jsem necítil nedostatek místa. Naopak se mi spíše zdálo, že širší špička má za následek menší fixaci v traverzech a celou situaci zachraňovalo skvěle padnoucí kopyto.

Inov-8 Race Ultra 270 má drop (rozdíl mezi špičkou a patou) pouhé 4 mm, což nahrává do karet především nám, co došlapujeme přes střední část nohy. Pata se nachází ve výšce 14 mm a špička ve vzdálenosti 10 mm nad povrchem, což nemusí příliš sedět začínajícím běžcům a obecně to vybízí ke svižnějšímu tempu.

Korsika je pohořím uprostřed moře a několik dní celodenního přeběhu se negativně podepsalo na stavu podešve boty. Nabízí sice perfektní ochranu chodidla, dobrou odezvu od podkladu a ani při běhu po ostrých kamenech mě nebolely plosky nohou, bohužel jsem však vzorek na podrážce odrovnal překvapivě rychle. Po 60-ti hodinách zdolávání GR20-ky mi na přední části boty zbyla ze špuntů jen torsa. Na druhou stranu musím říct, že takto náročný terén by z hlediska podrážky nepřežila žádná bota a byla to daň, se kterou jsem musel dopředu počítat. Také bych chtěl zmínit, že se obuv příliš nehodí do bahnitého terénu. Nepříliš vysoký vzorek se rychle zanese a přestává plnit svou funkci. Naopak mě 270-ky mile překvapily na silnici. Nejedná se samozřejmě o silniční botu, nicméně pokud hledáte trialovou obuv, která vás vyvede ze šedivého městského asfaltu až mezi luhy a háje, těžko najdete konkurenta.


Nás minimálně provedla přes jeden z nejtechničtějších ultra trailů v Evropě a nezklamala mě v žádné situaci. Vlastně i díky ní jsme přeběhli Korsiku místo za pět dní, pouze za čtyři dny a dost možná jsme se tak stali nejrychlejšími Čechy, kteří trať z Calenzany do Concy zvládli. Z mého pohledu byly Inov-8 Race Ultra 270 nejideálnější volbou, kterou jsme mohli zvolit.
Kompletní report od kluků najdete tady http://svirda.cz/?p=2604