čtvrtek 5. října 2017

Recenze T R A I L R O C v2 - návrat ztraceného syna

Když jsem v roce 2012 vydával jednu ze svých prvních recenzí běžecké boty, avizoval jsem trochu velkohubě, že Trailroc změní vnímání trailové boty. Dnes, s odstupem času mohu s čistým svědomím říct, že právě první generace Trailroc, krosová legenda X-talon 212 a uvedení tématu "drop běžecké boty", posunuly inov-8 poměrně vysoko do povědomí běžecké veřejnosti a změnilo vnímání této kategorie napříč značkami.
Druhá generace Trailroc v2 nebude tak revoluční, ale postupně...



Zadáním pro vývoj, stejně tak  pro tým testerů pod vedením Petera Maksimowa, bylo uchovat funkčnost předešlého konceptu, navýšit odolnost a ochranu pro použití v kamenitém terénu a přizpůsobit celý koncept nejširšímu spektru běžecké populace se středně širokými chodidly. Proto, když budete porovnávat předešlou a současnou generaci, najdete hlavní rozdíl v tom, že současná generace je lehce užší v místě příčné klenby a také kolem kotníku. Celý koncept byl vyvíjen do horského, alpského prostředí, kde má nabídnout výborné funkční vlastnosti v rozličném přírodním prostředí.

Podešev

Původní verze s kulatými hranami po celém obvodu podešve měla jedinou nevýhodu. Bota v mokrém, těžším a technickém terénu, zejména pak v blátivých traverzech "ustřelovala" a ztrácela tak jeden z hlavních benefitů - dobrý grip. Proto jsme na nový koncept vzali konstrukci a design špuntů z předešlých Trailroc, které se velmi osvědčily hlavně díky své univerzálnosti na mixu různých povrchů. Z konceptu Race ultra jsme zase vzali plochou platformu podešve s ostrými hranami a prolnutím těchto dvou lahůdek vznikla nové podešev TRAILROC v2. 
Podešev je opět složena ze tří různě tvrdých nebo přesněji řečeno hustých směsí kontaktní pryže (TRiC), aby nabídla dobrý grip na různém přírodním podkladu. Patní část má nejvyšší tvrdost a nabídne dobrou  otěruvzdornost. Obvodové části podešve nabízí středně tvrdou směs pro jistý došlap a účinné vedení odrazu a střední část je vyrobena naopak z měkčí směsi pro efektivní  kontakt na tření při běhu na skále nebo v kamenitém prostředí.
Jemný vzorek podešve oceníte při delším přeběhu po asfaltu, konstantní výška špuntů je 4 mm. Pod označením Terradapter v patní části, si můžete prakticky představit efektivní rozložení došlapové energie při došlapu přes patu, na větší plochu podešve. Opět jde o navýšenou flexibilitu celé masy spodku obuvi, aby byl běh a přenos energie co možná nejefektivnější.





Mezipodešev

Inov-8 dal v roce 2004 běžeckému světu pojem drop, tedy sklon mezipodešve mezi patou a špičkou. Neříkáme nikomu, že tahle  jediná bota je vhodná pro každého běžce, ale nabízíme všem možnost vybrat si tu svou správnou míru vnímavosti (propriocepce), tlumení, dynamiky, ochrany a dropu, na každé vyráběné podešvi. Stejně tak je tomu také u rodiny Trailroc v2, kdy nabízíme modely na mezipodešvi se sklonem 4mm (Trailroc 270) a modely se sklonem mezipodešve 8mm (Trailroc 285). 
Směs mezipodešve POWERFLOW+ má základ ve vstřikovaném EVA, která je optimalizována tak, aby v patní části nabízela vyšší komfort (tlumení) a v přední odrazové části zase přesnější a účinnější vedení odrazu. Přední část mezipodešve je tedy subjektivně malinko tvrdší. 
Pokud je odraz veden z příliš tlumivé směsi mezipodešve, ztrácí se energie a kontakt s povrchem právě v mezipodešvi. Nepřesně vedený odraz při běhu na pestrém a členitém přírodním povrchu zvýší vynaložené úsilí a výsledek této rovnice si asi každý doplní sám. A právě z těchto důvodů nabízí Inov-8 možnost výběru dropu mezipodešve...





Vzhledem k tomu, že se jedná o koncept určený do tvrdého horském prostředí, vložili jsme mezi podešev a mezipodešev tenký polymerový film (meta-plate), který má ochránit chodidla před proražením mezipodešve. Tahle výztuha je maximálně flexibilní, kopíruje pohyb plantární fascie a jen minimálně navyšuje celkovou torzní tuhost boty. Z obrázku je patrné, že je zároveň ochráněna příčná klenba, nicméně přední, prstová část je už volná, aby byla zajištěna efektivní práce prstů při odrazu.











Svršek

Z komunity běžců a běžkyň zazněl výrazný požadavek o zavedení dalšího, středně širokého kopyta, na kterém se tvaruje jakákoliv bota. Lehce užší ve špičce, ale hlavně užší v patě. Proto jsou všechny modely konceptu Trailroc napnuty na středně širokém kopytě medium. Asi to bude trochu zklamání pro majitele širších chodidel, nicméně vy všichni, kteří máte spíše středně široké chodidla se standardní výškou nártu, budete spokojeni. 
Svršek vyšších TRAILROC 285 má obsázku kolem celého obvodu boty, trojitou výztuhu špičky s výrazným termoplastickým okopem, který ochrání prsty. V patní části najdete externí termoplastický opatek (ehc), který stabilizuje celou patní část boty. Vnitřní opatek je tradičně měkčí, aby byl citlivý k patám a achilovkám. A právě externí opatek se v průběhu testovacích vzorků hodně měnil. První testovací verze (viz.obrázky) řešila stabilizaci paty přetažením mezipodešve až ke kotníku s tím, že se neuzavíral prostor kolem celého obvodu paty, aby nedocházelo k omezování přirozené práce achilovek. Druhá generace testovacích vzorků už obsahovala produkční termoplastickou variantu, která zaručuje dlouhodobější výsledky.




Trojitě laminovaný svrškový materiál výrazně vyztužuje tuto důležitou část boty a zároveň velmi citlivě kopíruje tvar kopyta na vnitřní straně boty. Laminace je vysunuta až do šněrování a díky této konstrukci (metcradle+) je docíleno parádního komfortu uvnitř boty, ale hlavně, bota krásně drží na nártu, tedy na nejméně flexibilní části chodidel a neomezuje přirozený pohyb (v případě správně zvolené šířky).
Materiál svršku je velmi dobře prodyšný, vyztužený v místech největší zátěže, můžete tedy očekávat velmi dobře prodyšnou botu. Prodyšnost běžecké boty je velmi důležitý parametr. Pevný a neprodyšný svršek výrazně zhoršuje klima uvnitř boty, chodidla provlhnou, nejsou dostatečně odvětrávána a vzniká tak prostor pro puchýře a další opruzeniny.




Jazyk je po stranách přišit k podšívce svršku, nevnikají tak nečistoty dovnitř boty, ale hlavně, jazyk je stabilizován na místě a nerotuje po nártu.  
Na řezu boty je vidět vložený polymerový díl meta-plate, který má ochránit chodidla pře proražením mezipodešve.

Nižší TRAILROC 270 má lehčí a vzdušnější svršek. Najdete tady také obsázku kolem celého obvodu boty a lezečkovou gumou vyztuženou špičku. 

Vkládací stélka je vyrobena také ze směsi Powerflow, má  konstantní výšku 6 mm, vynikající tvarovou stálost a výrazně navyšuje komfort v botě. Přiznám se, že pro mě je tato stélka už moc tlumená, takže jsem ji sprostě vyměnil za nižší a tvrdší stélku. Nicméně tato "kustomizace" běžecké boty je samostatné téma, kterému se budeme někdy věnovat samostatně.


































Po téměř ročním testování všech vzorkových prototypů řadím grip podešve někde k využití 50/50, tedy 50% trailové prostředí a 50% silnice. Čím více se budete pohybovat po silnici, tím dříve vzorek podešve pochopitelně zmizí. Opravdu výborná je tato podešev v tvrdém horském prostředí, kdy se setkáte s mixem různých povrchů. Snad jediným kritickým povrchem bylo mokré vápno, ale tady snad klouže úplně všechno.

Přesto, ikdyž pominu fakt, že jsem si při přípravě TRAILTOUR 2017vlastní blbostí nalomil v této botě kotník, musím říct, že se jedná o špičkovou flexibilní podešev s výbornými kontaktními vlastnostmi pro Česko-Slovenské trailové prostředí, která vás rozhodně překvapí svou univerzálností.  
Hodně se mi líbí fit této boty, hlavně vnitřní nártová část parádně sedí a oceňuji špičkovou prodyšnost. V zimě doporučuji dobré ponožky s příměsí vlny, do sněhu pak návlek a není co řešit. Osobně bych uvítal, kdyby měla vyšší varianta drop jen 6 mm, nicméně tohle je subjektivní parametr každého z nás. 
Vyšší verzi můžu směle doporučit jako objemovou botu na nabíhání dlouhých vzdáleností, nižší vás pak bude bavit svou hravostí, dynamikou, agilitou, ostatně stejně jako předešlá verze Trailroc 245...


První reakce testerů z domácího prostředí:

Jan Mrázek - vítěz Swiss Alpine marathon K36 (Trailroc 285)
Jan Bartas - 4.místo Devils Ridge (Trailroc 270)
Tomáš Maceček - 12.místo GlenCoe Skyline (Trailroc 285)
Tomáš Hudec - 4.místo GGUT 2017 (Trailroc 285)
Nezávislá recenze na Rungo.cz


pátek 15. září 2017

Tomáš Kačmarčík - Niekoľkoročný cieľ zažiť a vidieť cieľovú čiaru UTMB splnený.

Levitácia po 157km

Prešlo niekoľko dní od toho zážitku a okolnosti a niektoré osoby chcú, aby som niečo napísal. Neviem, či sa vám to bude páčiť, nie som spisovateľ a nebudem to rozoberat na bunkovej úrovni, vynechám vulgarizmy, lebo nasledovný príbeh bude čítať aj moja mama J. Myšlienky a pocity sa usadili, priedušky a kašel som vyliečil.  Ja ani neviem, ako začať. Skúsim nejako stručne opísať pocity a zážitky, aby ste mali aspoň trochu predstavu, aké to bolo. Aj tak si myslím, že to treba zažiť, aby sa to dalo pochopiť. 


Ako som sa tam dostal

Je to už 9 rokov, čo som sa dozvedel o pretekoch okolo Mont Blancu. Vtedy som nevedel pochopiť, ako sa dá behať 170km s prevýšením 10 000 v.m. V tej chvíli som si  povedal, že by som to chcel raz zažiť. Od tej doby mi myšlienka zabehnúť UTMB stále vŕtala hlave. Trvalo niekoľko rokov, kým som sa skúsil prihlásiť na preteky okolo Blancu. Čo - to som nabehal na horských dlhých behoch a nazbieral kvalifikačné body a skúsil šťastie a prihlásil sa na CCC 101km. Ide o kratšiu verziu UTMB.  V roku 2014 som šťastie v žrebovaní nemal a nedostal som sa tam. Pre CCC som sa rozhodol, lebo som si stále neveril na celé UTMB. Ďalší rok som sa snažil udržať kvalifikačné body a už som šťastie mal a dobehol do cieľa CCC. Hneď po CCC v decembri som sa už prihlásil na UTMB a znova som na prvýkrát nemal šťastie v žrebovaní. Pred rokom som to skúsil opäť  a už som šťastie mal, ostatní to šťastie nemajú ani tri roky po sebe.

Príprava a tréning


Zima ako každý rok bola to kombináciou posilňovania, skialpu a ľahkých behov. Preteky som naplánoval a prebral s trénerkou Lenkou tak, aby to zapadalo a aby som stihol zregenerovať. Tréningy boli pestré a vyvážené, žiadne zbytočné naháňanie výškových metrov a kilometrov, ona vie, čo na mňa platí J. Menej je viac. Zámerne som na tréning vyberal čas napoludnie, keď bolo najteplejšie, alebo som vybiehal, keď pršalo, aby som telo pripravil na podmienky, ktoré môžu byť na pretekoch. Všetko šlo hladko bez zranení a problémov až na malú nehodu tri týždne pred UTMB, keď som si rozrezal palec na nohe a  musel som dať päť dní voľna. Všetky štyri hlavné preteky sezóny Transylvánia 100k,Malofatranská 100k,UltraFatra a UTMB boli s odstupom 5-6 týždňov od seba a fungovalo to výborne.Po pretekoch týždeň rege voľné behy pekne pomaličky po rovine a potom znova dril 2+1 dva dni tréning, deň voľna.



Cesta a pred štartom UTMB


Do Chamonix sme cestovali v počte 7ks 26.9. Po cca 16h hodinách jazdy sme docestovali do Argentier  7km od Chamonix, kde sme boli ubytovaní. Cesta bola veselá,plynulá a bez zmien na vozidle J.Hotel bol až nadštandardne zariadený, nechýbal bazén hneď pri recepcii a sauna priamo v apartmáne, prosto paráda. V nedeľu  večer prišiel Gabo a Marína. V pondelok som sa šiel pozrieť na posledný kopec na trase Montets-Flegeré a hneď sa mi vrátili spomienky na CCC, ako som tam trpel a šliapal kilometer za 20min, ako to bolelo a ako som tam kŕčoval.  Predstava, že tam budem šliapať znova, ale po 160km v nohách, ma desila. V utorok skoro ráno chalani odišli na výlet, otočili pešo naľahko Mont Blanc. Hore - dole za 15h – parádny výkon a  trafili ešte posledný pekný deň. Večer  grupu doplnili Matúš a Nika a boli sme komplet. Maličkú uvítaciu oslavičku sme si nemohli odpustiť J.V stredu na obed s Denisou ideme po štartovné čísla. Prezentácia prebehla pomerne rýchlo, stihli sme to na začiatku, lebo o hodinku neskôr už tam stálo plno ľudí ako u nás za komanča (komunistu) na pomaranče J.Chvíľu sa ešte motáme po jarmoku(expo) v Chamonix,  kde kúpite všetko to, čo u nás, ale nie je to raj pre beh v horách. Štvrtok prší, len sa leje a pekné slnečné dni skončili. Ideme povzbudzovať – štartovala kategória behu OCC 55km. Bežia blízko nášho hotela, tak sme tam spravili tú správnu atmosféru. Večer  pomáham Denise baliť povinnú výbavu, ráno štartuje v Curmaieri na CCC 101km +6100v.m. Je celkom v pohode, ale vo vnútri je trochu nervózna, ani sa nečudujem.Pri vínku dávame celá skupina brífing, ako to bude prebiehať. Plán je taký, že sa pôjde pomáhať a povzbudzovať  Denisu a Aďovi na CCC.  Ja si budem musieť na začiatku poradiť sám, lebo štartujem až večer o 18:30h. Pozeráme predpoveď počasia. Piatok do obeda ešte celkom fajn, k večeru prehánky.Počasie v noci z piatka na sobotu – už bude iné techno –  dážď od 2000m.n.m., vietor a sneženie a teplota okolo -9°C.Viem si to predstaviť, som na to pripravený, už som si tento rok svoje užil J v Transylvánii a na Malofatranskej stovke, ale predsa mám obavu o chodidlá, keď sa mi rozmočia, neviem, ako zvládnem s nimi dlhú trasu.


Štart UTMB

Piatok všetci odišli robiť servis Denise, ja som ostal sám. Pokojne si balím povinú výbavu, kontrolujem niekoľkokrát, aby som niečo nezabudol, bol by som nerád, aby ma na niektorej z kontrol diskvalifikovali len preto, že mi niečo chýba. Je obed.  Varím si ryžu a cestoviny. Po najedení si pozriem, kedy mi ide vlak na štart a idem si ešte pospať. Pred odchodom ešte natlačím do seba ryžu a idem cez ulicu na stanicu v plnej zbroji. Na peróne je pár ľudí. Pozerajú po mne, všetci určite vedia, kam idem. Jedna pani ku mne príde a praje mi veľa šťastia. Vo vlaku je pár bežcov. Vystupujeme v Chamonix a ja kráčam cez mesto, kde je kopec ľudí, sú všade okolo, sú v kaviarňach a veľa z nich praje veľa šťastia, iní len ukážu palec hore, ďalší tlieskajú každému bežcovi. Na štart som prišiel o hodinu a pol skôr.  Je tu už toľko ľudí, že sa mi darí predrať asi 60m od štartovacej brány.  Stojím tam ako v preplnenom autobuse natlačený a je mi to jedno. Nemôžem uveriť, že som tam, kde som chcel byť – na štarte UTMB. Toľkokrát som to videl na youtube a teraz tam stojím aj ja.Celú dobu ako tam stojím, premýšľam, aké to bude.  Viem, že sa púšťam do niečoho, čo som ešte nezažil, mám rešpekt pred tou vzdialenosťou a tým, čo ma čaká. Mám len jeden cieľ a to vidieť cieľ a je mi jedno, aké čísla z toho budú. Pôjdem si svoje tak ako vždy, tak ako mi telo dovolí, budem šliapať ako najlepšie viem, ak budú problémy, tak ich budem riešiť až potom, ale nie teraz na štarte. Som tu pripravený sa so všetkým, čo ma čaká, popasovať a zároveň som zmierený s tým, že budem musieť kvôli niečomu možno aj odstúpiť.  Určite sa nebudem snažiť dokončiť za každú cenu, keďže UTMB tu bude aj o rok. S trénerkou som mal plán na prvých 30km „nebežať“, ale byť v kľude, držať sa na uzde, potom už to bude len o pocite. Dopĺňať energiu podľa múdrych knižiek J. 15min pred štartom už mi treba poriadne čúrať, musím vydržať, lebo keď odídem z miesta, tak sa už naspäť nevrátim a budem niekde v bočnej ulici, kým sa celý dav pohne. 

Začína sa šou, prichádzajú elitní bežci za mohutného potlesku divákov. Samozrejme prichádzajú spredu, majú tam vlastné miesto za páskou. Atmosféra neskutočná. Zapínam múdre hodinky, nech mám GPS pripravené.  Hneď ako naskočia, pozerám a tam tep ukazuje, že 60-65 úderov za minútu. Som v klídku, až sa smejem a vravím si, že veď to ťa prejde. Počujem tóny hymny UTMB a odpočítavajú sa posledné sekundy pred štartom. Už to vrie, všetci sú vyhecovaní ako dostihové kone 3- 2 -1- štart hijóóó. Všetci vpredu vybehnú, ako keby sa malo bežať len za roh.




Priebeh


Po štarte uväznení v dave nebežíme, len kráčame.  Brutálne mi treba čúrať, už to nevydržím, ale ešte držím  a tak trpím hneď prvé dva km J.  Konečne sa to trochu natiahlo a dá sa aj pobehnúť a konečne za mestom prvé stromy a pri nich už stoja chlopi, čo boli na tom rovnako ako ja. Pripomína mi to, ako počas cyklistických pretekov peletón hromadne čúra niekde do porastu. Prvé kilometre úplná vnímam ako úplne pohodové –  mierne hupáčiky, krátke strmé , mám chuť bežať, stále ma niekto obieha, ale ja nebežím, držím sa plánu. Na prvom bufete Les Houches na 8km len trochu pribrzdím, dám si colu a idem ďalej. Začína prvý kopec, šliapeme lyžiarsku zjazdovku, farebný had sa pomaly plazí hore, rozbalím palice a kráčam. Je tu množstvo ľudí, ktorí povzbudzujú, trúbia a zvonia na veľkých zvoncoch. Hore je hmla a zotmelo sa, tak zapínam čelovku a bežím pomaly dole do Saint Gervais. Polmaratón a 950 výškových máme za sebou. Ďalšia kontrola a veľký bufet. Zastavím sa, zhltnem banán, dám si polievku, nech dopĺňam energiu a idem ďalej za potlesku divákov, ktorých je stále všade veľmi veľa. Les Contamines po 31km +1580v.m. . Stále sa cítim v pohode, nohy ľahké, cítim silu, mierne stúpania, ale aj tie strmšie kráčam podľa plánu, aj keď mám dosť síl to bežať. Ďalších 14km je v kopci a asi v polovici začína pršať, musím zastať a obliecť si pršibundu. Kráčam, konečne ma už nikto nepredbieha, ale začínam predbiehať ja. Tesne pod vrcholom stúpania na Col du Bonhomme  2300 m.n.m. sa potvrdila predpoveď počasia, v ktorom za normálnych ľudských okolností, by hore nikto nemal byť. Silný vietor, sneženie, hmla a teplota hlboko pod 0°C a my tam len v trenkách a tričku, zima jak cip. Chcel som zastať, obliecť si bundu a spodné igelitové gate a nasadiť rukavice, ale nebol som schopný, pretože som mal totálne tuhé ruky a nemal cit v palcoch. Tak som si povedal, že nemôžem zastať, lebo vytuhnem. Do sedla to bol kúsok, a tak som to bežal, aby som sa držal v teple. Nasledoval 5km zbeh strmo dole po kameňoch, a keďže čelovka v hmle len zhoršuje viditeľnosť, idem opatrne, preskakujem vodu, nech mám chodidlá čo najdlhšie suché. Čím nižšie som bol, tým to bolo lepšie a teplejšie. Zastal som až na ďalšej kontrole, kde som si prvýkrát po 52km sadol. Potreboval som vysypať bordel z topánok, aby som nenarobil otlaky. Hneď, ako som si sadol, prišiel ku mne starší pán a že čo potrebujem. Poprosil som si pivo, on sa usmial a povedal, že to nemajú, tak mi doniesol polievku. Kým som sa znova obul, už som ju mal aj s koláčom pred nosom –  bol perfektný .Doplnil som si teplý čaj do softflašky a mydlil som ďalej.



Col de la Seigne 60km +3900v.m. Tak toto stúpanie malo svoje čaro so svojimi 10km a +1000v.m. Tu sa začali pre mňa tie ozajstné preteky. Okolo 57km som si vybral energetickú tyčinku, tie zmrznuté piliny bez chuti mi už nejako nešli,ale jesť sa musí podľa plánu. Kráčam s dievčinou hore kopcom a žujem a polikám, ale musím zvoľniť, bo ma čongne do rigania. Počkám nech sa dievčina vzdiali, aby som sa jej nevyložil na päty a aby ma nepočula ručať ako jeleňa v ruji. Keď bola dostatočne ďaľeko, tak som hodil parádny oblúk a po pár krokoch ďalší a za chvíľu znova. Zapil som to čajom a kráčal ďalej. Uľavilo sa mi. Od toho momentu som zahodil stravovací plán. V hlave myšlienky, ako to bude vyzerať ďalej , veď do cieľa ostávalo už len 110km J. Hlava šlape, nohy idú stále, mám energiu. Takéto stavy som už zažil, tak čo, ide sa ďalej. Ďalej som už pil len polievku a kávu, jedine to vo mne ostalo. V stúpaní pred Coumayerom som stretol Tomáša Štveráka, borca z Čiech, prehodili sme pár slov a šiel som ďalej svojím tempom. S chalanmi som sa dohodol, že sa stretneme v Courmayeuri, kde je ďalší bufet v polovici trasy a miesto, kde môže prísť niekto, kto vám môže pomôcť. Maťo a Kaisik ma čakali pri výbehu z lesa, to mi zlepšilo náladu. Bežali so mnou až po kontrolu. Matúš ma už čakal dnu. Povedal som mu, čo sa deje, sa usmial a povedal, že to prejde, ale musím jesť. Tak znova kolotoč polievka káva + miska cestovín. Cucám polievku a znova zvraciam rovno do koša na odpadky. Matúš do mňa tlačí cestoviny. Nejako sa mi podarilo ich dojesť. Je mi lepšie, ostávajú dnu, začína mi byť zima. Musím už ísť, ešte sa ma opýta, čo chodidlá, vravím, sú v pohode suché, stále sa snažím obchádzať vodu. Martin ma odprevádza cez mesto a a povzbudzuje ma, že o chvíľu bude svitať a že cez deň to bude lepšie, uvidíme sa na v Champex –Lac na 125km. Ďalšie 5km stúpanie na Refuge Bertone +700v.m. Stúpam, pomaly svitá a znovu obieham ďalších bežcov. Na kontrole zastavujem, dám si colu, obliekam fukerku a odkladám čelovku. Kráčam, ale cola chce ísť von, tak ju púšťam práve vo chvíli, keď ma obieha chlapík, ktorý len povie, že bravooo. Spravím výplach teplým čajom a idem ďalej. Od tohto miesta to až do cieľa poznám z CCC, tak viem, čo ma čaká – traverz asi 10km behavý, malé hupáčiky a tiahle krátke stúpania, je to pohoda J. Po chvíľke obieham chlapíka, čo ma pochválil za šabľu, len povie, že animal, to znamená asi zviera J. A tak som si cupital ďalej. Tesne pred Refuge Bonaty vidím, ako žena cupitá.  Keď ju obieham, zisťujem, že je to Fernanda Maciel –  jedna s TOP žien na svete. Pozdravím ju, usmeje sa, ale v tvári vyzerá unavená. V bufete dávam čaj, zjem citrón a pomaranč.  Fúka vietor, ja bežím ďaľej. Arnouvaz  97km kontrola pod ďalším 5km stupaním +780v.m.na Grand Col Ferret najvyšším bodom trasy UTMB 2537m.n.m. Na začiatku stúpania skúsim prvýkrát gelovať. Paráda ostal dnu. Hore sa opakuje počasie ako v noci – hmla, vietor, mráz. Ide sa mi znova ľahko, viem, že po tomto sedle bude dlhý10km zbeh do la Fouly. Teším sa na to. Dole kopcom to ide samo a znova obieham ďalších a to ma povzbudzuje,že nie som na tom asi až tak zle.Vo Fulli dopĺňam len teplý čaj a kúsky melónu. Odchádzam z kontroly a zrazu ma po slovensky oslovil pán, že ako sa mi ide a či niečo nechcem. Povedal som, že by som si dal pivo, on že skočí do auta, dá mi.Tak som sa napil pivka, ktoré mi dobre padlo, poďakoval som a šiel. Ďalšie km šli rýchlo. Po asfaltke sa mi bežalo parádne až pod Champex-Lac. Toto stúpanie si pamätám z CCC. Bolo tu horúco, totálne som sa vtedy uvaril. Champex-Lac 125.km +7400v.m. a tam celá banda už čakala v dobrej nálade. Všetko pripravené. Suché boty zatiaľ neprezúvam, nohy mám suché, tak načo. Čo sa týka jedla, nemám na nič chuť, ale Matúš do mňa znova naleje polievku a cestoviny, aj keď len trochu, tak to udržím, dám si kávu, obliekam igelit vrch aj spodok a rukavice. Von sa riadne rozpršalo odchádzam do dažďa už len posledné tri kopce – posledný maratón a niečo. Psychológ Kaisik a výživový odborník Matúš a ich asistentka Nika J

Matúš s Kubom bežia chvíľu so mnou, hudba hrá, dám trocha tanečky na zlepšenie nálady  a bežím. Cítim sa znova fajn, nohy idú, hlava chce, len ten žalúdok. V lese som znova sám, šľapem prvý z troch kopcov, skúsim znova gelovať, pohoda je tam, drží. Zbeh do Trientu bežím celkom v pohode, nohy po gele ožili, len boty sú už dosť mokré. Obieham ďalších a už z diaľky počujem, že chalani sú tam, ich povzbudzovanie sa nedá pomýliť. V Triente 143km 8300v.m.na kontrole mi Matúš pomáha prezuť boty a osušiť nohy. 


Hore bude blato, veď bežalo tam 1900 ľudí na CCC. Znova ma núti jesť, nechcem, nemám hlad, ale  musíš, tak som zjedol trochu polievky a vypil kávu. Bolo mi fajn. Predposledný kopec  Katogne 5km +830 v.m. začínam stúpať a stalo sa to, čo som čakal celý čas, lebo som vedel, že bez energie sa to niekde zlomí. V stúpaní mi začalo vypínať nohy, chcel som si sadnúť, ale vtom mi prišiel do hlavy Zbyňek Cypra a to jeho „musíš šlapat zelí“(šlapat kapustu) , keď ma ťahal bokami J(skialpove preteky Bokami zapadnych Tatier).Tak som šlapal, dal som ďalší gél a ten zabral a znova to šlo – tretíkrát som vstal z mŕtvych J. Kontrola na Katogne v maštali, dám si čaj za pochodu, dievčina oskenuje čip, von je hnusne, blata toľko, že nemá zmysel obchádzať ho, tak  bežím priamo cez mláky. Už len 20km, vravím si „ to dám aj s mokrými nohami“ .Zbieham do Vallorcine, obieham opäť ďalších, a to ma znovu nakopne. Obieha ma Japonec a je mi to jedno. V serpentínach počujem zavýjať vlkov a huuhuuhuuhuu, presne viem, kto to je J banda je tam, ozývam  sa im, vedia, že už idem. Povzbudzujú ma, že ako dobre vyzerám a ako ľahko bežím, to mi pomáha, aj keď energia už dochádza. Na bufete vo Vallorcine 155km +9100 v.m. ma Matúš znova kŕmi, znova nechcem, dám dole igelitové gate a nalejem do seba trochu kávy, ale v momente bežím cez stan a idem vykladať. Takmer hneď je pri mne zdravotník a dáva mi niečo na žalúdok, zjem to, je mi jedno, čo to je, musím ísť. Už len 15km posledný kopec +900 v.m.a bude hotovo. Snažím sa bežať, kde sa dá a celkom mi to ide.  V sedle Col De Montets je trasa odklonená.

Banda ma znova hecuje, je mi fajn a v zbehu dobieham Japonca. Už máme dosť, ale v stúpaní ide znova dopredu. Mne znova oťaželi nohy. Nekonečný traverz po kameňoch je celkom behavý a vtom znova klesáme asi jeden km po šutroch, koreňoch strmo dole. Japonec to ide úplne neskutočne, snažím sa ho držať, ale bez šance. Už len čakám, aby sme šli konečne hore. Začína stúpanie na Flegeré a znova v hlave mi niekto šepká –  znova je to Zbyňo musíš šlapať zelí,  veď šlapem, šlapem strmo hore, vyberám gél, držím ho v ruke pozerám naň a rozprávam sa s ním, prosím ťa, ostaň vo mne, potrebujem ťa J a on ostal, aká paráda. Míňam ďalších bežcov, už vlastne ani nie bežcov. Vyzerajú ako zombíci. Ani ja nebežím a nevyzerám o nič lepšie, ale šlapem. Konečne som hore na poslednej kontrole na poslednom kopci Flégeré a už len zbeh 8km -900v.m. dole a som v cieli. Už viem, že to dám. Bežím dole, stmieva sa, predo mnou žena na chodníku vyberá čelovku, idem chvíľu za ňou skladám palice, trocha spomalím, ušla mi, ani som nemrkol. Ten zbeh šla parádne, ešte som netušil, že je to druhá žena v cieli. Už počujem mesto vbieham do Chamonix a  znova prší. Posledné 2km do cieľa Matúš a Gabo bežia so mnou, mám slzy v očiach od radosti, pred cieľom sa pridáva zvyšok bandi a ja si bežím radostne a ľahko. Tesne pred cieľom je kopec ľudí, neskutočná atmosféra a ja sa cítim ako víťaz. Všetci kričia, prvé dve ženy sú v cieli a v tom dobieha Thomas Kamačiča, či ako ma to nazval komentátor J. Som v cieli. Nemôžem uveriť. Bolo to ako sen. Všetko to zbehlo tak rýchlo. Silný zážitok a pocit, ktorý treba zažiť. Mal som obrovskú radosť. Objal som sa s  prvou ženou Nuriou Picas. To sa ti stane asi len raz za život J. Byť v cieli najprestížnejších  pretekov na svete a bežať s najlepšími horskými bežcami na svete v extrémnych podmienkach, keď preteky nedokončilo 851 bežcov z 2300 a spraviť výsledok, o ktorom som ani nesníval –  to je pre mňa životný úspech. Preberám finišérsku vestu, buchneme bubliny, s bandou spravíme ešte foto a ideme preč, lebo leje a mne je kosa, trasiem sa ako drahý pes. Takto to bolo, skutok sa stal J.


Záver a poďakovanie

Ďakujem všetkým, čo mi držali palce a písali mi. Nedalo sa odpovedať všetkým, tak vám ďakujem teraz ešte raz Ďakujem.
Zvlášť ďakujem trénerke  Lenke Ilavskej – Litvinovej, že ma pripravila, je to jej úspech.
Ďakujem všetkým, čo to prežili so mnou a pomohli mi dôjsť do cieľa.
Matúš Vnenčák, Martin Vnenčák, Jakub Jando, Veronika Volnarová, Martin Kais, Marína a Gabo Šlárko, Denisa Šulcová, Palo Leskovianský, Jana Macková, Ado Kašniar a loď J.
BANDA ďakujem vám J.
Tiež veľmi pekne ďakujem za podporu, bez vás by to šlo ťažšie.
INOV-8 CZ&SK, TatraClima s.r.o., ŠportRysy, Tatranská minerálka, Fiifre




pondělí 21. srpna 2017

Jak jsme se nachytali na našem posledním „neveteránském“ mistrovství republiky


Šindelová je pro orientační běžce synonymem dech beroucí divočiny, a tak se nebylo nad čím rozmýšlet: jedeme obhajovat titul. Svéráz Krušných hor přitáhla do startovní listiny kvalitní dvojice – budou stačit naše fotrovské zkušenosti a trénink na dravosti mládí?

Týden před závody to tak vypadalo: Protože bylo potřeba osekat louku, nejel jsem na orienťácká béčka do Pardubic, a tak sice potenciální soupeři vyhráli elitu, ale přiotrávili se vodou v cíli. Poté bylo nutné jít na zastupitelstvo a vynechat Lukáškův sváteční fotbal, a tak se jsem si nepolámal žebra a neprokopl koleno jako další ze soupeřů. A mít čerstvě mimino a málo se před závodem vyspat? – tyhle zásluhy jsme si již odbyli dávno.


Je sobotní desátá ráno, máme sbaleno do běžeckých vest (tentokrát i obě baterky, ne jak loni!) a s předzvěstí parádního dne plánujeme postupy. K fotrovským zkušenostem patří i to, že náš nový digitální mapoměr zase neměří, a tak se k 120 km propojujeme postaru pomocí provázku a mechanického měřidla. Jako novinku používáme rychlostní tabulku, vyrobenou u snídaně, která (snad) zahrnuje vše, co jsme se za roky běhání rogainingů naučili. Favoritovi Sádlovi hlásíme sto dvacet kilometrů, dobře ale víme, že ve skutečnosti to bude ke 140ti. Už na prvním postupu si nás kraj získává výhledy, loukami, močály a bohužel si hned namáčíme nohy. Ťukáme si ale jednu kontrolu za druhou a říkáme si, že mistrovství Evropy v Toskánsku bylo pěkné, ale zákoutím Krušných hor se těžko něco vyrovná. Večer děláme zásadní chybu v Potůčkách, kde pohrdneme vietnamským obchodem a spoléháme se na zavřenou hospodu na konci obce. Nanaplněné očekávání studeného nápoje pak na čas střídá skleslost a únava. Přijde ale postup po pražcích, hvězdy a skalnaté vrcholy a po půlnoci malý zázrak v podobě živé kapely (a tak i kofoly a piva) na samotě u lesa.  

Za svítání přibývá bolest. Na únavu jsme zvyklí, ale puchejře nás s nástupem Inov-8 tů už roky netrápily. Snažíme se vzájemně neotravovat bolístkami toho druhého, ale je to hloupé trápení a trochu nás to limituje. Trasu nicméně přeplánujeme jen drobně a ztráta 90ti bodů na od stolu vytyčený plán je vlastně velmi povedený závod. Paradoxně možná právě to, že už to chceme mít za sebou, nás žene natolik, že si před cílem ještě stíháme přidat kontrolu, která nebyla v plánu.

Nakonec dětem placky za prvního fleka vezeme, ale dojít na stupně vítězů s krvavými puchejři nebylo nic moc. Poučení? I když má člověk špičkové boty, musí se umět rozloučit s párem, který je už oběhaný, a jsou v něm díry. A co teprve mnohokrát zapraná špína v ponožkách a porušená struktura?


Příští rok z nás budou veteráni, poučíme se!(?)

Radovan a Ondřej

úterý 25. července 2017

ME v OCR 2017; Flevonice - Pavel Hrdina

​Na přelomu měsíce června a července jsem se zúčastnil svého prvního mistrovství Evropy v překážkových bězích (OCR), které se konalo v holandském Flevonice. Do místa závodu jsem vyrazil ve čtvrtek ráno autem společně s dalšími českými závodníky. Čekala nás 1000 kilometrů dlouhá cesta, kterou jsme bez komplikací zvládli.

​Mistrovství bylo složeno ze dvou jednotlivých závodů,v pátek short course na 4 km a v sobotu standart course na 15 km. V neděli pak ještě proběhl závod štafet. Já jsem se rozhodl, že budu startovat pouze na jednom závodě a to na 15 km, který byl mnohem prestižnější a konkurence zde byla silnější než na kratším závodě. Chtěl jsem do závodu dát vše a soustředit se jen na jeden závod a dosáhnout v něm co nejlepšího výsledku. Startoval jsem až v sobotu, takže jsem měl možnost si v klidu prohlédnout některé překážky a okouknout způsob jejich překonání v podání pátečních závodníků na shortu. Překážky byl zajímavé a většinu z nich jsem nikdy neviděl. V hlavě jsem si představoval, jak je nejlépe a nejrychleji překonat a cítil jsem čím dál větší respekt k závodu, kde bylo více než 50 překážek. 

​V sobotu ráno jsme společně s dalšími závodníky vyrazili na start závodu, startovalo se po vlnách, kdy naše elitní vlna startovala jako první a na startu nás stálo okolo stovky. Zvolil jsem obutí  X-TALON 225, které mi dobře sedí na noze a jedná se o rychlé boty. Od začátku jsem se držel na předních pozicích. Po startu byla trať technicky i fyzicky náročná, přebíhal se velký val tam a zpět, takže zatáčky  „vracečky“ sem a tam a sem,… navíc při každé otočce skok do smrdutého kanálů a zase šplhání z něj. 


Zde se startovní pole už docela dost potrhalo, následovalo plazení a další dlouhý běh ve vodním příkopu, který se běžel „cik cak“. Následně jsme doběhli k hromadě pytlů, které měly cca 15 -20 kg - pytel hop na záda a úprk s ním. Nevěděl jsem jak daleko poběžím se závažím, tak jsem šetřil síly, nakonec z toho byly asi 2 km, takže velice náročný běh. Trochu mě rozhodilo, když mě předbíhal někdo s pytlem znatelně prázdnějším a lehčím než ten můj, ale co už, musel jsem makat, co to šlo. První dvě třetiny závodu byly dost běžecké a překážek nebylo až tak moc. Držel jsem se okolo 5. místa a před sebou jsem měl na dohled další závodníky. Běželo se mi výborně a cítil jsem, že bych mohl udělat dobrý výsledek, můj cíl byl do 5. místa. Trochu jsem ztratil na traverzu po laně, kde jsem volil pomalejší, ale jistější a méně fyzicky náročný způsob, kdy jsem se po laně plazil „na koníčka“, traverz měl tak 15 -20 metrů. Následovaly další překážky, které jsem bez problémů překonal v dobrém tempu.

​První drobný problém nastal na nízké konstrukci s různými úchyty, která se lezla spodem a byla asi 1,5 metru nad zemí. Když jsem přiběhl k překážce, tak jsem se na ní potkal s dalšími třemi závodníky, kteří ji na poprvé nedali, cítil jsem tedy šanci posunout se. Ale bohužel jsem si asi ve třech čtvrtinách překážky lehce hrábnul nohou do písku, tak mě rozhodčí poslal na začátek na nový pokus. Cítil jsem to jako lehnou křivdu (před závodem byly informace takové, že lehký dotek se zemí, který nijak nepomůže s překonáním překážkynevadí), ale nedalo se nic dělat, musel jsem znovu, tentokrát už bez zaváhání. Stále jsem byl okolo 5. místa a přiběhl jsem k osudové překážce celého závodu. Stair way viz. foto. 


Překážka se musela vnitřkem přeručkovat, nahoře přechytnout a zase ručkovat dolů, kde byl zvoneček a na něj zazvonit. Překážku jsem přelezl, nohou zazvonil a seskočil, ale rozhodčí mi tvrdil, že zvonit musím rukou. Před závodem jsme se rozhodčího ptali, zda se na všech překážkách do zvonku může kopnout nohou, on potvrdil, že opravdu všude je to možné, ale tady na to měl rozhodčí očividně jiný názor. Šel jsem tedy na další pokus bez odpočinku a co nejrychleji, opakovaný pokus už musel být na retry line, která byla o jeden stupínek vyšší, ale měla nahoře menší mezeru na přechytnutí, což měla být výhoda, ale jelikož jsem musel udělat o ještě jeden další shyb navíc, tak padám i při dalším pokusu, kde mi uklouzla ruka na posledním shodu na vrcholku překážky a trochu mi křuplo v rameni. Další pokus už byl po chvilce odpočinku, ale s mírnou bolestí v rameni, což mě dost omezovalo a vše se dokonalo tím, že mi v rameni zakřupalo ještě jednou a tentokrát tak, že už jsem ruku nemohl zvednout ani nad hlavu a bylo mi jasné, že pro mě závod končí. Bylo to asi 2 km před cílem, což mě mrzelo o to víc a další malá křivda k tomu.
Závod pro mě byl velice zajímavou zkušeností a motivací do dalšího tréninku, bohužel poraněné rameno bude potřebovat delší dobu léčení. Ani teď, téměř po měsíci se za ruku nepověsím. Je tedy vyloučeno, že bych v blízké doběběžel nějaký další překážkový závod, ani mistrovství světa, které je za nedlouho.

foto: Marieke van Horssen

úterý 6. června 2017

Transylvania 100k - Tomáš Kačmarčík

Preteky sa konali 20.05.2017 v malom Rumunskom mestečku Bran. Trať viedla národným parkom Bucegi a bežalo sa na vzdialenosť 20km, 30km, 50km a 100km. Ja som bežal 100km trasu s 6800m prevýšením. V závere však museli organizatori, kvôli popadaným stromom, trať trochu pozmeniť, a tak bola nakoniec dlhá 104km.


Štart ráno o 5:00hod pod Drakulovým hradom. Od začiatku sa prvé 3km bežalo pre mňa v príjemnom tempe, až do mierneho stúpania po asfaltovej ceste, potom sa už išlo do stúpaní v teréne. Hneď od štartu som sa držal v prvej desiatke, a keď prišli prvé stúpania, začal som sa posúvať dopredu. Cítil som sa dobre, šiel som si svoje, nikam som sa neponáhľal. Na cca 17km som sa dostal do vedenia. Počasie bolo dosť zlé, vo výške okolo 2300m n.m. bola hustá hmla, miestami viditeľnosť 20-50m a fúkal silný vietor. Teplota 4°C, pocitová ešte nižšie a v 2500m n.m. aj mrzlo.


Orientácia bola zložitá. Značenie trate  miestami zlé, nebolo ho vidieť alebo na niektorých miestach chýbalo úplne. Organizátori po preteku vraveli, že im značenie v jednom úseku až 3x niekto postrhával. Našťastie som mal GPS s nahratou trasou, čo mi veľmi pomohlo. Stále som ho musel sledovať, a dosť často som sa vracal na správnu cestu. A tak sa kufríky nabaľovali.

Terén je v prvej polovici preteku dosť náročný. Vyhovovali mi dlhé technické zbehy, keďže v podobnom teréne trénujem doma v Tatrách. Po 37km sme už mali nástupných 3400v.m. V druhej polovici veľa pršalo a chvíľu padal aj zmrznutý dážď. Chodidlá som mal rozmočené ako utopenec  a bola mi strašná zima.






Žalúdok mi fungoval, hlava bola OK aj nohy boli  dobré. Celkovo sa mi išlo fajn. Za mnou som, na veľkej otvorenej planine, kde bola dobrá viditeľnosť, široko ďaleko nikoho nevidel. Až okolo 90km, keď som stúpal do kopca, som za mnou zbadal bežca. Náskok som odhadoval na zhruba 15min, a tak som pridal. Ale potom som urobil chybu a asi 12km pred cieľom som zle odbočil. Zistil som to až po 1,5km a musel som sa vrátiť. Spravil som ďalšie 3km naviac, čím som stratil 20min.



Nakoniec som bol v cieli za 16:57hod, celkovo na 2. mieste a prvý v Kategórii nad 40 r. Strata na víťaza 21min,a s blúdením som nabehal spolu 113,5km. Škoda toho značenia. Ak by som poznal trať a šiel čisto, mohol byť môj čas podstatne lepší. Ale nemrzí ma to, lebo som nemal žiadne ambície. Proste som to šiel ako stále, na svoje maximum a s výsledkom som veľmi spokojný. Na ďalších tratiach bežali aj moji kamaráti, na 50km Alena Slaná, Jakub Jando, Juraj Kendra a Matej Gleso. Peter Volnár bežal 30km trať, a tiež dosiahol veľmi pekné výsledky. Na tieto preteky budem spomínať veľmi rád. Bol to krásny zážitok v rumunských horách, ktoré sú ešte nedotknutou divočinou, a kde nemajú tak zdevastované lesy ako u nás.



Na spomínané preteky som sa začal pripravovať v polovici marca 2017, keď som ukončil zimnú prípravu ktorá bola kombináciou skialpu, posilňovania a ľahkého behu. Začal som viac behať v teréne pani trénerka Lenka Ilavská ma dokázala veľmi dobre pripraviť, za čo jej ďakujem. Obuté som mal X-claw 275, čo bola veľmi dobrá voľba do tohto typu terénu, kde sa striedal sneh, štrk, tráva a blato. Držali perfektne, len na pár úsekoch, kde bola čistá mokrá skala a kamenné bloky sa mi trochu šmýkalo.
           
Najbližšie sa zúčastním, v rámci prípravy, etapových pretekov v Tatrách SKY&Clouds Run na Štrbskom plese a 01.07.2017 ma čaká štart na najťažšej Slovenskej Malofatranskej stovke s parametrami trate 105km +7800 v.m.

Koniec hlásenia 

Ďakujem za podporu. S pozdravom Kaktus 

Foto je od autora Imout Mirea a Edi Balint


pátek 5. května 2017

Rogaining, ME v Toskánsku - kdyby tak boty mohly mluvit …

botník v Řevnicích středa 23:42

Busola, SI čip, hodinky, dedáč, camelbak, carbosnek, salám, sýr, spacák, stan …  tohle není obyčejný orienťák, ale 24 – hodinový rogaining. Průvodce  po Toskánsku?  Vypadá to na balení na mistrovství Evropy v San Gimignano. Které z nás dostanou přednost?  ARCTIC TALON 275 s hřeby, jistota CLAW 275, léta ozkoušenej ROCLITE 295?

botník v Brně středa 23:57

Batoh se plní rogáčovým matrošem a budík je na 4:30. Loňské vítězné RACE ULTRA 270 nebo poslední nový kousek tohohle legendárního modelu. Které poběží a které jsou do letadla? 

Florencie 19:00:

Čtvery INOV-8ejty, troje v báglu. Proč proboha nemůžou jet z letiště shuttelem a jdou pěšky? Proč nás táhnou přes most zlatníků až na návrší a se stovkou turistů zírají na nasládnej západ slunce? No dobře – tak ten Brunelleschi kopule umí, ale ať už jsme v lese, resp. někde mezi vinicemi.


San Gimignano 11:00 ráno

Dvě hodiny na plánování jsou málo a waterpointy jsme nestačili překreslit. Vesty jsou sbalené na celých 24 hodin, takže to bude na jedno kolo bez návštěvy hashhousu. Přesun na start v centru středověkého San Gimignano je hektický. Kvůli občasným asfaltovým vložkám nakonec rozhodnutí pro CLAW 275 a trochu stres s tím, že nemají kapsičky na návleky … A na druhé nohy sice sešlapané, ale vítězné RACE ULTRA 270.

Cíl 12:00 o den později  

Zaprášené boty odpočívají v trávě, bosé nohy si užívají volnosti a odpočinku. Varhánky na chodidle vysychají a puchejře žádné. Už jsme si zvykli, že v Inov-8ejtech jsou naše více jak stokilometrové laufy bez následků. Letos to bylo hodně na morál. Výškově sice jen pohyb mezi 200 – 600 m.n.m., ale příkré bedny kolem vinic nahoru dolů, těžko prolezitelné křoví v lese při fikačkách, na cestách větve, kmeny, ledová rosa v nočních polích při hledání posedu …
Na Toskánsko se nezapomíná. Nezničí-li nohy, vryje se do duše. Původně Etruské San Gimigliano na nejvyšším kopci se jako v rozbitých zrcadlech odráží od množství kopcovitých vinic v okolí a vnucuje krajině svůj řád. Některé z osamělých usedlostí vyslyšely příležitost doby a jsou z nich místa pro agroturistiku nebo romantické dači západních spisovatelů. Tam nám nalévali dobrou vodu s úsměvem a ptali se, zda to nemají stříknout vínem. Staří sedláci žijí po léta svým životem, a pokud úroda nepomrzne, těší se z vína. Tam jsme brali vodu z hadic, občas s příměsí rzi. A pak najdete uprostřed lesa stará kamenná stavení. Mlází požralo život i vinice a voda se zde nenajde žádná.
3600 bodů stačilo na vicemistry Evropy. Co by chtěl člověk víc. Snad se do Toskánska vrátit.
Inov-8 díky Ondřej Skripnik, Radovan Čech



středa 26. dubna 2017

Honza Bartas - půl roku s X-CLAW 275

Tento model jsem získal na testování již minulou sezonu. Nebudu lhát, nebyla to žádná láska na první pohled. První dlouhý výběh, já si příliš utáhnul tkaničky a byla z toho odřenina kotníku. Hodil jsem je do kouta, že to teda ne. Nenechám si vzít své Terra claw. Rok se s rokem sešel, bahno a sníh si pronajalo naše okolí na několik měsíců a rok nenošené X-claw na mě z kouta pošilhávají. “Dobrá, dám vám ještě šanci, ale poslední!”

A od té doby jsem je z nohou nesundal. Myslím, že málokterá bota splňuje All terrain tolik, jako právě X-claw. Na dráhu si je tedy neberu, po asfaltu toho příliš nenaběham. Také to nejsou žádné trhače rychlostních rekordů. Vyrazím do hor, zaparkuji auto, nazuji boty, utáhnu, 5 hodin běhám po Krkonoších či Beskydech, vyzuji u auta a jedu domů. Střídání povrchů (asfalt, štěrk, les, bláto, sníh, kámen…) o botech nevím a to je asi to nejdůležitější, co od bot čekám.




X-claw 275 mají podrážku velmi podobnou X-talonům. Mají ale více materiálu mezi podešví a chodidlem. Když běžíte z kopce a narazíte na kámen, nemáte pocit, že vám projel chodidlem až k nártu. Na druhou stranu v mazlavém blátě, sněhu či po mokrých kamenech se pohybují velmi dobře.
Na měkkém povrchu je příčina jasná, mají hrubý vzorek. Ten je z měkké směsi, což je důvod, proč drží na kameni. Výhodou měkkosti je i to, že po asfaltu nebude klapat. Ano, asfalt není krevní skupinou pro tuto podrážku. Nemůžu ale říci, že bych během těch nutných přeběhů nadával, nebo si všiml nějakého nepohodlí.

U Inov-8 mi chyběl model, který by více chránil nohu a byl vhodný pro těžké závody v horách. Třeba i tam, kde musíte připnout nesmeky. Pěvnější kontrukce boty připnutí umožňuje. Navíc mají X-claw obehnanou špičku tvrdší gumou. Zakopnutí si samozřejmě všimnete, ale černý nehet vám to nebude dalších 5 měsíců připomínat. To vše při příznivé váze k 275g, kde konkurence (např. La Sportiva Mutant) jde k 310g při podobných vlastnostech.

Zatím všechny modely Inov-8, které jsem měl možnost vyzkoušet neměly tendenci nasáknout příliš vody. Proběhl jsem potokem, chvíli to čvachtalo, ale potom, co voda odtekla je pohoda. Vlhko, ale pohoda.


Pokud hledáte ideální botu na delší výběhy do hor, do nepohory, doporučuji X-claw. Plánuji si ji vzít letos na High Trail Vanoise, na Royal Skymarathon Gran Paradiso. Nejvíc se ale samozřejmě těší domů, až je vezmu na 100km dlouhý závod skotskou divočinou Ben Nevis Ultra.

úterý 18. dubna 2017

Yukon Arctic Ultra 2017

Shrnout deset a něco dní velice intenzivních zážitků do jednoho článku je téměř nereálná věc, pokud tedy zrovna nemáte dvě hodiny času na čtení. Podobně nereálně jsem se cítil na startu Yukon Arctic Ultra, což je jeden z nejextrémnějších a nejchladnějších ultramartonů na světě. Když jsem si představil, že musím zdolat 700km, zapřažen do saní na kterých jsem si vezl vše potřebné k přežití v yukonské divočině, tak jsem zjistil, že má představivost nesahá až tak daleko. Proto jsem si slevil z nároků na sebe samotného a soustředil se pouze na další krok předemnou. A ono to vyšlo.

            Jak jsem již psal, tak Yukon Arctic Ultra je opravdu extrémní ultra podnik, kde nejde ani o závod a umístění, ale o cestu jako takovou. Ta cesta je plná zážitků, strachu, euforie a sakra hlubokých krizí. Nejdelší distance měří 700km, kterou musíte zdolat do 13 dnů. Což se nemusí zdát tak hrozné, ale musíte k tomu připočítat těžké saně, kterým jste vy psem, teploty padající až na -50°C, divočinu, samotu, vlky a téměř nulovou podporu. Je to nonstop závod, čili je jen na vás kdy se rozhodnete spát,kdy jíst a kdy odpočívat. Yukon vás vezme na exkurzi do vašeho hlubokého nitra. Cestou vás provází ohromné euforie, kdy se chce až brečet a na druhou stranu tak hluboké krize, že se brečet musí. Zažijete stavy, které vám běžný život v komfortu nenabídne a uvědomíte si věci zbytečné a věci naopak důležité.

Start závodu je ve Whitehorse, cíl v Dawson city a trasa kopíruje slavný závod psích spřežení Yukon Quest. Já jsem byl na Yukonu již potřetí a doufal jsem, že naposledy. Poprvé jsem se vydal zdolat tu nejkratší trasu na 160km, to se mi povedlo a tak jsem se rozhodl okusit zážitek intenzivnější, trasu na 700km. Ne vždy je Yukon milostiv a tak mě jeho divočinou projít nenechal a já musel vzdát po 500ti kilometrech. Letos jsem se vrátil a s tou největší pokorou a úctou vůči divočině Yukonu jsem se pustil směr Dawson city. Podmínky nebyly vůbec ideální. První dny byla nezvykle vysoká vlhkost a teploty pes padali k -40°C, takže hodně závodníků bojovalo s omrzlinami. Od druhé půlky závodu se začalo extrémně oteplovat a teploty se vyšplhali přes den i k 0°C což byl asi nejhorší stav, protože byl měkký sníh a led nestabilní. Což jsem dvakrát poznal na vlastní kůži, či spíše ponožky, když jsem se propadl do půlky lýtek do vody. A čím více jsem se blížil cíli, tím víc překážek stavěl Yukon do cesty. Jeden den hustě sněžilo a hluboký sníh značně komplikoval posun vpřed. Taky kopce se začali pořádně zvedat, a ne že by nebyly už od startu, ale stoupat tři hodiny do prudkého kopce se přeci jenom podepsalo. Navíc aby to nebylo jen o stoupání tak Yukon poslal sněhovou bouři, kdy díky větru padal sníh horizontálně. Ovšem když jsem stanul na těch nejvyšších kopcích, tak se slunce vrátilo a bylo to až magické se z výšky rozhlížet po té neuvěřitelné divočině všude kolem. 

Nakonec mě Yukon nechal svou divočinou projít. Pocit, když jste jeden kilometr před cílem a přes 700km za vámi a vy a už víte, že to dokážete, je slovy nepopsatelný. Hormony, adrenalin a emoce jedou na nejvyšší obrátky a najednou je to takový stav bez tíže. A najednou jste v cíli, už nikam nemusíte, můžete se nadobro vypřáhnout ze saní, teplá večeře, pivo a postel. Život je krásnej. Jenže co dál? Jakmile se jednou nakzíte tímto pocitem a zážitky z trati, tak už nejde přestat. Takže další výzva Lapland Extreme challenge 900km.


Závěrem pro obuvníky. Závod jsem začal v Inov8 Arctic claw 300 thermo, které jsem sehnal na poslední chvíli. Bota je to super, ale moje chodidlo topí jak o život a bylo mi v ní vedro. Začali se mi potit chodilda a to byl problém. Navíc je o něco užší a pevnější než Race ultra a na to nejsem zvyklej. Takže pro mě ideální bota na zimní tréninky a kratší závody. Zbytek závodu jsem dokončil v prověřených a nesmrtelných Race Ultra 290, stejný pár bot který jsem používal i minule na Yukonu. To je prostě bačkora na ty nejdelší trasy. Po závodě jsem je musel sice vyhodit, páč smrděli tak hrozivě, že by už byli požadovány za radioaktivní odpad, ale nedám na ně dopustit. Další prověřenou Inov8 vychytávkou byl chest pouch, vak na hruď, kam jsem dával něco málo jídla a baterky aby to nezmrzlo. Jediný co mě od Inov8 hodně zklamalo byly návleky na boty Race ultra. Idea je super, ale provedení tragický. Zaháknout háčky do boty byla hodně těžká věc v klidu před startem a naprosto nereálná věc v -30°C na trati. Navíc se všechny plastové háčky po dvou dnech urvali.


Tak díky Yukone za parádní zážitky a cestu do hlubin mé duše :)

neděle 2. dubna 2017

Plnící se sen jednoho z nás - Ondra Švirák, 26ultra.com

Jsem nějakej Ondra ze Sokolova, je mi 25 let, rád cestuji a běhám. Při studiích fakulty soudního inženýrství v Brně se živím jako horský průvodce, což mě přivádí k netradičním cestám do celého světa. Loni na podzim mě napadl bláznivý nápad spojit práci průvodce s běhání ultramaratonů a vznikl tak projekt Ultra 26. V rámci tohoto projektu chci během jednoho roku zdolat 26 ultramratonských výzev ve 26 různých státech na 6 světadílech. Že to zní šíleně? Ano, je to šílené. Možná to je ten hlavní důvod, proč se nikdo nikdy o nic podobného nepokusil.



Poté, co jsme loni společně s Adamem Chloupkem přeběhli v nejrychlejším českém čase korsickou GR20-ku, přemýšlel jsem co podniknout následující rok. Upsal jsem se však svému zaměstnavateli na odprůvodcování dvanácti výprav v takových destinacích, jako je například Maroko, Aljaška, Kyrgyzstán nebo Mexiko a bylo jasné, že na systematickou běžeckou přípravu nezbude moc prostoru a zopakovat například své 18. místo z loňského Ultra-Trail du Mont-Blanc (OCC) bude utopie. Rozhodl jsem se tedy pro změnu a řekl jsem si, že chci státy ve kterých budu průvodcovat poznat i z běžeckého hlediska. Stanovit si vlastní trať (delší než maraton) a hezky bez na lámání rychlostních rekordů poznat vše, co mi připadá v dané lokalitě atraktivní. Celá tahle sranda však naráží na několik úskalí. Nemůžu jako průvodce narušit harmonogram výpravy, takže si trať musím oběhnout buď před tím, než moji účastníci vylezou z postele nebo ten svůj lauf vhodně začlenit do programu. Ono už samotné plánování trati není zase taková sranda. Doma z internetu totiž nevyčtete, jestli se v džungli uprostřed Thajska můžete setkat se smrtelně jedovatými hady nebo jestli vás zde mohou napadnout pouliční psi. Tím také narážím na zřejmě největší překážku a tou je podpora od ostatních lidí. Na všechno je člověk sám a pokud se mu cokoliv přihodí, může trvat hodiny, než se mu dostane pomoc. Právě z těchto důvodů se nemám ve zvyku pouštět do šílených stokilometrových tratí. Nejsem profesionální sportovec a i přes to, že jsem si například v Austrálii loupnul více než 60-ti kilometrovou výzvu, raději běhám vzdálenosti do 50-ti kilometrů. Po 12-ti týdenním úsilí mám za sebou 5 úspěšných výzev na 4 světadílech a obrovské množství netradičních situací.



„*PRÁSK!*“ nad hlavou mi právě proletěl blesk a skoro jsem si ohlušujícím rámusem nadělal na gatí. Nacházím se 500 m pod vrcholem nejvyššího kopce indonéského ostrova Bali – Mount Agungu, který se tyčí do výše 3 142 m. Netrvá dlouho a nalézám naštěstí improvizovaný úkryt v nepříliš velké jeskyni. Zatímco se klepu jako ratlík, celá země se otřásá pod dalším hromobitím a prudký déšť mi bubnuje na temeno hlavy. „To jsem si nevybral zrovna ideální den na 50-ti kilometrovej lauf,“ procedím sarkasticky mezi zuby a vymýšlím způsob, jak se dostat z této nepříliš komfortní šlamastiky. Široko daleko ani živáčka a celý kopec připomíná měsíční krajinu. Jedná se totiž o stratovulkán, před kterým by se měl mít člověk na pozoru. V 70-ých letech zabila jeho erupce stovky místních obyvatel a přestože je aktuálně nečinný, jeho mohutná silueta budí respekt. Snažím se být sice za podobných situací maximálně obezřetný, nicméně už jsem si za ta léta vybudoval čuch na to, kdy se mi začíná něco vymykat z rukou. Ten moment nastává v okamžiku, kdy přívalový déšť začíná strhávat balvany nacházející se desítky metrů nade mnou. Nemám rád ten pocit, kdy člověk hrají bowling a má funkci kuželky... Jsem rád, že jsem si do batůžku strčil svou oblíbenou nepromokavou bundu Race Elite Stormshell. Naštěstí bouřka po pár minutách utichá a já promrzlý na kost cupitám zpět ke svému skútru. Nejhorší je smrt z vyděšení.



Jiné místo, odlišný čas. Je druhý den nového roku a v -20°C si cupitám ukrajinskou pustinou. Černočernou tmu krájí úzký kužel čelovky a s vizáží totálního pošuka ukrajuji kilometr za kilometrem. První hodinu jde všechno podle plánu a cítím se ve skvělé formě. Problém přichází ve chvíli, kdy se snažím napít vody z camelbagu. Někde se stala chyba, protože sání nefunguje a je ucpané (pravděpodobně) ledem. Netuším, kde se tu vzal, protože je celá hadička zabalená do neoprenu a je jasné, že pětihodinový výběh bez tekutin nedám. Několik minut se marně snažím své občerstvení bezvýsledně zprovoznit. Nakonec svůj marný boj vzdávám a vracím se promrzlý zpět na ubytování… Jak se to říká? Už vím! Sportem k lékaři. V tomhle případě jsem si díky nedostatečné izolaci tekutin odvezl z krajiny Nikola Šuhaje loupežníka lehké omrzliny prstů na nohou a chřipku.

Z mého dosavadního počínání jsem si však neodvezl jen omrzliny na nohou a vědomí, že paní štěstěně nejsem tak úplně u zadku. Existuje něco nepopsatelně krásného spatřit australský prales probouzející se k životu. Opravdu se vyplatí vstát ve tři hodiny ráno jen proto, abyste mohli svými smysly naplno vnímat sluneční záři prosvětlující paprsek po paprsku lesní ekosystém. Koncem února jsem si také poprvé utrhl svůj vlastní pomeranč. Bylo to při tréninku nedaleko španělské Valencie a garantuji vám, že jsem z této „malichernosti“ žil ještě hodně dlouho. Jen si to představte. Jdete na osm hodin běhat a celou cestu nepotřebujete žádné zásoby, protože můžete baštit volně dostupné citrusy rostoucí podél cest. Paráda! 


V Maroku jsem si pro změnu uvědomil, že se zápalem v srdci můžete vyzrát i nad fyzikálními zákony. V podhůří Vysokého Atlasu jsem viděl desítky fotbalových hřišť, jejichž sklon připomínal sjezdovku. Nebo také rád vzpomínám na setkání v Thajsku, kdy mě v džungli napadli divocí psi a já jsem díky tomu poznal světového rekordmana v polovičním Ironmanu. Někdy je náročné vstát uprostřed noci z postele s vědomím, že se jdete například potloukat australskou divočinou, kde žijí ti nejnebezpečnější hadi světa. Riziko nikdy nemůžete úplně smazat, ale pouze se ho pokusit co nejvíce snížit. Například vhodným vybavením, který mi značka Inov-8 za účelem toho projektu poskytla.



Jedním z nich je bota Roclite 290, se kterou běhám už od konce listopadu. Mé první dojmy po vybalení z krabice byly dosti smíšené. Byl jsem skeptický z „teniskovitého vzhledu“ v oblasti nártu, kterému jsem předpovídal maximálně 300 km dlouhou životnost. Sekl jsem se a i po 600 km překvapivě drží. Také váha (290 g) není na výkonnostně orientovanou krosovku zrovna nejmenší… Zkrátka a dobře jsem zbožňoval své stálice Race Ultra a nechtěl jsem jen tak uvolnit pozice pro novinku z edice Roclite, které svým určením lezou svému staršímu bratříčkovi do zelí. Postupem času jsem však musel svůj názor přehodnotit. Byl jsem mile překvapen, jak díky 4 mm dropu čte bota terén a umožňuje rychlý kontakt s podložkou. Menší tlumení má za následek větší dynamiku a díky síťkovanému nártu se zdá být bota vzdušnější. Jen je škoda, že výrobce nevybavil tento model spojením jazyku se svrchní částí boty. V prašnějším prostředí se tahle vychytávka známá z jiných modelů může hodit. Roclity používám prakticky na všechno vyjma silničních běhů. V tu chvíli přichází na řadu Roadclaw 275, které patří do kategorie objemové silniční boty. Přiznám se, že jsem moc netušil, co mám od silničních Inov-8 očekávat. Už od prvního nazutí jsem vnímal stejný rukopis jako u trialových speciálů – skvěla fixace paty v kombinaci s větším množstvím místa v okolí prstů. To je přesně ten důvod, proč se nebojím běžet s fungl novými Inov-8 více než 60-ti km závod bez toho, aniž bych je rozběhal. U Roadclawů bych nejvíce vyzdvihnul jejich přilnavost, menší míru tlumení a ano, také vzhled. Bota mi svým designem připadá opravdu atraktivní a na rozdíl od jiných běžeckých bot se ji nestydím brát na couračku do města. 


Co se týče oblečení, chtěl bych v první řadě vypíchnout nepromokavou bundu Race Elite Stormshell. Nejen, že mi díky 20 000 vodnímu sloupci pomohla přečkat kde jaký konec světa, ale navíc je skvěle sbalitelná a neprofoukne. Před 3 týdny jsem ji měl na sobě při zdolávání nejvyššího marockého kopce Jebel Toubkalu (4 167 m) a musím říct, že mě i ve větru v teplotě hluboko pod nulou nezklamala. Stejně tak lehké merinová mikina AT/C Merino LSZ, která díky elastické kapuci a sofistikovaným rukávům z nichž se dají udělat rukavice dokáže příjemně zlepšit teplotní komfort a zároveň díky australské merino vlně nezapáchá ani po několika dnech používání. Věděl jsem, že značka Inov-8 dělá skvělou obuv, na kterou se dá spolehnout za každých podmínek. To, že umí vyrábět špičkové oblečení výborně padnoucích střihů a funkčních materiálů je pro mě příjemným překvapením.