čtvrtek 21. března 2019

IDITAROD - Honza Francke


Iditarod je, dá se říci, již legendární závod mezi extrémními ultra maratony. Non stop závod zimní divočinou Aljašky. Buď pěšky či na kole nebo na lyžích. Na trasách 240km, 560km a královských, nepředstavitelně drsných 1600km. Je to závod téměř bez podpory a závodníci musí spoléhat jen na sebe a hlavně na svou hlavu.

Po mých třech účastí na Yukon Arctic Ultra bylo na čase změnit revír. Nastal čas na Iditarod. Jako nováček jsem si mohl vybrat buď krátkou trasu na 240km či střední na 560km. Volba byla jasná. Jelikož jsem se přihlásil docela pozdě tak nebylo moc času na přípravy. Naštěstí mám kolem sebe pohotové kamarády a tak ač na poslední chvíli vše klaplo. Přípravy, shánění financí, rodina, děti, trénink, práce to je šílenej kolotoč, který se točí tak rychle, že se chce člověku zvracet. Často tento předzávodní stres končí nemocí a poprvé se tomu tak stalo i u mě. Deset dní před startem jsem padnul s horečkou, které jsem se nemohl zbavit. Tělo jasně říkalo “ Tak už sakra zastav”. Den startu je obávaná, ale velice chtěná událost. jakmile odstartujete, už řešíte jen základní životní funkce a pohyb vpřed.


Podle předpovědi to vypadalo, že k nám Aljaška bude milostiva. Ale radši jsem na ni nespoléhal a byl připraven na extrém. Protože Aljaška kašle na předpovědi. První den člověk čerpá energii ze startovní euforie. Ta většinou končí s prvním příchodem tmy. Tělo si uvědomí, že to bolí, že to je sakra dlouhý a začne protestovat. Kromě klasických bolístek to jsou hlavně chodidla. Opuchají, pálí, bolí, vlhnou a je to hnus. Tento stav trvá zhruba tři dny a nic moc s tim nejde dělat. Pouze prevence a trpělivost. Troufnu si tvrdit, že naprosto stěžejní součástí vybavení jsou boty. Jediná maličkost se může vyklubat ve velikost a konec v závodě. Já jsem sebou táhl dokonce tři páry, a ač jsem je všechny použil, tak uznávám, že jsem se rozmazlil. Dva by stačily. Vlajkovou lodí byly  Inov8 X-talon Ultra 260  Přiznám se, že jsem nevěděl, že existují. Teď to jsou jedny z mých oblíbených bot. Poprvé jsem je obul týden před startem a měl jsem strach, že budou puchýře nebo nějaký trable. Ale oni padly jak ulitý a když jsem mohl tak jsem je z nohy nesundal. Dále jsem sebou měl náhradní Inov8 Roclite 315 gtx s grafénem. Ty jsem nosil když byly X-talony zmrzlý na kost. A do třetice starší Inov8 Arcticlaw s hřebama na chůzi po ledě. Ty se taky hodily. Ještě jsem zvažoval Roclite 345 gtx s grafénem, ale nejsem zvyklej na kotníkovou botu a tak jsem neriskoval.


První den proběhl relativně v pohodě. Za to noc byla překvapivá. Šlapal jsem zhruba do 4 ráno a pak solidní krize a únava mě donutili zabivakovat. Předpověď hlásila -15°C, ale realita byla jiná. Šli jsme po řece a bylo -40°C. Bivakovat na řece nebylo ideální a taky jsem se moc nezahřál. Nejhorší je do takový kosy vstávat. Přes den je naštěstí sluníčko a relativně teplo, někdy až dokonce moc teplo. To znamená kolem -5°C a víc, což zase znamená měkčí sníh, těžší saně a náročnější pohyb. Chodidla mam opuchlý a v těchto teplotách se přehřívají. Noha se potí, ale pot mrzne na botě a dokonce postupem času i v botě. Tím se prostor v botě zmenšuje a to je čas vyměnit si boty. Druhý den dorazim na první checkpoint Yentna station. Dvě hodiny si odpočinu a šlapu dál. Uvědomuji si, že mám zrovna narozeniny a tak si dopřávám lahodné craftovice nad rámec denního limitu. Povinnosti během celého dne a noci se zužují na pohyb, jídlo a trochu spánku. Spánku jen opravdu trochu a to postupem času začíná být problém. Přes noc je kolem -30°C a tak se už lépe funguje. Krize se dostavují v častějších intervalech a občas je těžké s nimi bojovat. První tři dny je to převážně po řece, čili rovina. V angličtině pro to existuje trefný výraz “mind fuck” . Již druhý den vidím na horizontu hory, které budeme přecházet, a vůbec se nepřibližují. Třetí den jsme konečně blíže horám a už se nemůžu dočkat až se do nich pustím. Výhledy, pestrost, majestátnost hor a hlavně změna monotónního pohybu. Čtvrtý den ve 4 ráno začnu stoupat do Rainy pass, nejvyššího bodu závodu. Aljaška mě odmění nádhernou polární záři, pak potrestá větrem a při východu slunce opět odmění nádhernou scenérií. Cesta přes hory byl největší zážitek závodu. Pátý den není o zážitky nouze. Chůze po úplně hladkém ledu, často nakloněném v různých úhlech, za prudkého větru byla dost vyčerpávající. Vítr foukal z boku a neustále mi otáčel sáně, a s nimi i mě. Naštěstí jsem měl hřeby na botech, ale byly místa, kde ani hřeby nefungovaly. Pak přišel zvlněný úsek, kde se díky mikro klima, již neudržel žádný sníh a tahat několik hodin saně po kamenech, štěrku, písku a trávě je skvělá věc. Do toho vždy k ránu slyším vlčí smečky jak si na dálku povídají. Šestý den graduje spánková krize. Hlavně přes noc. Jdu půl hodiny a začnu usínat. Přicházejí mikro sny a často se nějakým snem vylekám, protože ztrácím pojem o tom co je reality a co je jen sen. Na Yukonu mi vždy pomohlo sednout na saně a 5 minut se v sedě prospat. Činím tak, ale po půl hodině znovu přichází spánek. Sedám na saně na 5 minut spánku. Šlapu půl hodiny a znovu. A znovu a znovu a znovu. Celou noc se spánku nemůžu zbavit. Nějak to přežiju a na posledním check pointu v Nikolai se pár hodin vyspím. Posledních 80km je dlouhých jak týden, ale vidina cíle je jak magnet. Krize přicházejí silné, ale ten cíl je cítit. Nakonec po sedmi dnech, jedné hodině a čtyřiceti pěti minutách dojdu do cíle do McGrath. Vůbec mi nevadí, že už nikam táhnout saně nemusím. Zážitků je spousty a jejich detailní podání si můžete přečíst na mých stránkách janfrancke.com. No a teď mi tady zbývá ještě trasa 1600km, ale na to potřebuji ještě trochu vyzrát, dejme tomu pár let.



Chtěl bych poděkovat Martinovi Markovi za to, že mi umožnil si vytestovat několik párů bot a vybrat ty nejvhodnější. Dále mu děkuji za zpříjemnění chvil, zvlášť těžkých chvil, vizovickou Craftovici. Mé velké díky taky patří Ivanu Šmausovi a jeho teamu z Endorfin factory, že dokázali v nemožném času sehnat boty na poslední chvíli a tím mi výrazně pomohli k dokončení. A ještě velké díky Michalovi Dobiášovi z Trail pointu, že za mnou přijel těsně před tím než jsem doletěl a dodal Inov8 ponožky a nesmeky. Hold chlapci z Inov8 umí :)

Díky Aljaško

Žádné komentáře:

Okomentovat