Když nejde o život, jde o hovno......a o život nešlo, i když občas jsem ten pocit měl. Po krutých 160km jsem se doplazil do cíle, na pokraji sil, ale nesmírně šťasten.
V 10:30 místního Yukonského času jsme se vydali vstříc novým zážitkům. Někdo z vesela, někdo zamyšlen, někdo vystrašen. Já jsem se zapřáhl do saní a vyrazil svižným tempem, ale velice rychle mi došlo, že toto není běh na 10km a tak jsem přeřadil do úsporného režimu. Sluníčko svítilo a bylo příjemných -16 stupňů, velká vlhkost zajišťovala umělecké namrzání všech možných ochlupení co nebyly zakryty. Adrenalin a neznalost toho co mě čeká, zajistily to, že prvních 40km uteklo celkem "rychle". Nálada byla veselá a s úsměvem jsem doběhl na první check point. Tam jsem si ale plně uvědomil, že mě vlastně ten maratón čeká ještě třikrát....myšlenka nad kterou jsem se musel zamyslet a radši ji rychle zase pustil z hlavy. Co ovšem z hlavy nešlo pustit, bylo to, že mě začínaly bolet nehty, trošku brzy pomyslel jsem si. Za přežvykování housky jsem směle vyrazil k dalšímu check pointu (rozumněj stanu v divočině kde byl člověk, který ti nabídl teplou vodu a něco k zakousnutí), cesta to nebyla krátká, čekalo mě 60km. Slunce zapadlo za obzor a předalo nadvládu černo černé Yukonské tmě. Monotóně šlapu, šlapu a šlapu. Jsem celkem zaskočen z toho, že ač bych rád o něčem užitečném přemýšlel tak mozek odmítá ztrácet energii nějakým uvažováním a tudíž jen tupě zírám do čelovky kuželu světla přede mnou.
Jelikož nemam tušení jestli už jsem ušel 30km a nebo 50km, či jestli šlapu 4 nebo 6 hodin tak si pomalu začínám říkaz, že už bych tam mohl být, ale to ještě nevim, že jsem daleko od pravdy. Deset hodin absolutní samoty ve tmě uprostřed Yukonské divočiny, pravda, není to moc, ale i tak to dokáže zacvičit s psychikou a začínají přicházet první krize. Krizi prohloubí i to, že jsem začal pochybovat o tom, jestli jdu správně. Výrazně cítím, že se mi na prstech rodí nemilá překvapení a mé nervové zakončení v chodidlech mi značně dává najevo, že to co dělám má ke zdravému rozumu hodně daleko. Vzpomněl jsem si na Výpravu na severní pól a tak jsem si zkusil zazpívat píseň proti trudomyslnosti, a fungovalo to, páč jsem se svému pěveckému výkonu musel smát. Nicméně dlouho to nevydrželo a já opět pomalu upadal do krize. Můj mozek se rozhodl,že tomu ještě chybí trošku nasranosti a tak si dokola snad několik hodin pouštěl refrén písničky ".....so mnou, nikdy nezostárneš, so mnou, nikdy nezostárneš, o ou..." od nějaké hitparádové zpěvačky. kdyby tu zasranou písničku, alespoň uměl celou. Ne a ne ji z hlavy vypudit.
Terén se začíná výrazněji zvedat a já si vzpomněl, že mam na saních hůlky, hned se mi s nima lépe šlape. Začínají mě ukrutně bolet svaly co přitahují stehno a tak se začínám belhat jak důchodce. Ač jsem přírodní tip, tak chca nechca jsem musel sáhnout po růžovém prášku, netrvalo dlouho a bolest byla pryč a já zase nabyl chuti šlapat dál. Když už si myslím, že tam nikdy nedojdu tak najednou se přede mnou objeví stan. Jsem téměř dojat radostí. Uvnitř mají kamna a teplo, dostanu najíst a nikam nespěchám. Když si sundám boty tak se trochu leknu. Na obou palcích na mě zírají dva ohromné krvavé puchýře a velikost nohy se zvětšila o jedno číslo ve všech směrech. Problém však není v botech, moje Inov8 Roclite 312 GTX jsou ideální boty na závod, jenže jsem to posral teplejma ponožkama, nohy se mi zapařily a to mají puchýře nejradši a navíc 160km ve sněhu snad ani uplně bez puchýřů nejde. Chybama se člověk učí Radši předstírám, že jsem to neviděl a vyrážím na dalších 60km, za vysněným, milovaným a už dlouho očekávaným cílem. Zhruba po 15ti kilometrech (dle mého úsudku) zastavuji a čůrám, když zvednu hlavu a zasvítím čelovkou před sebe, tak na mě zasvítí dva páry očí.....okolo stopy......vypadají jak od psa...........ale psi tady?......počkej...........ou ou....vlci. Sice zmizeli během chvilky, ale já ani nedočůral a svižným krokem a vysokou tepovkou mazal pryč. Toto setkání mě na chvíli nakopne, ale po chvíli se uklidním a začnou se hlásit nohy, že už by to stačilo. Moje chodidla jsou jak v pekle. Říkám si, že už to nějak doplazim, jenže pak si uvědomím, že mě čeká ještě tak deset hodin pohybu. Výrazněji se ochladilo a tak přišlo na řadu péřové vybavení. "............so mnou, nikdy nezostárneš, so mnou, nikdy nezostárneš, o ou...." tak a dost, zasouvám do uší sluchátka a pouštím si reggae z Jamajky. Sice mě moc nezahřálo jak jsem si myslel, ale vymazal jsem z hlavy tu šílenou písničku. Přichází první opravdu velká krize, začíná se mi chtít spát. Původně jsem plánoval, že spát nebudu, jenže najednou si uvědomím, že přestávám vnímat kudy jdu a začínám se motat, usínám za chůze. Snažim se s tím chvíli bojovat, ale když začnu mít vidiny tak už to je trochu moc. Například tupě zírám před sebe a najednou vidím na zemi panenku, když k ní přijdu tak je to jen hrouda sněhu. Nebo vedle cesty stála bíla fretka a měla na sobě malé hnědé sedlo........opět hrouda sněhu. Vim, že není zbytí a musím si na chvíli lehnout. Všude je ale spousta ohromných stop od losů a tak se mi uplně nechce ležet někde kde choděj losy (zvířata větší jak koně s mozekm velikosti lískového oříšku). Nakonec si lehnu pod strom a tak jak jsem zalezu do spacáku.
Spal jsem půl hodiny, když vylezu tak mi je zima a tak rychle vyrážim na cestu. Ze začátku jsem rozlámanej a vymrzlej, ale po chvíli se rozhýbu a chytil jsem druhej dech. Polknu druhý růžový prášek a říkám si, že teď každým krokem jsem blíže cíli. Pozitivní náladu podpoří i to, že začíná svítat. Nádhernej pocit. Nechávám za sebou kopce a přichází nekonečné roviny, něco na mou psychiku. Sklopím hlavu a pomalým klusem se přibližuji k cíli. Chodidla mi kompletně vyplnily všechen prostor o číslo a půl větších bot a křičí o pomoc. Zdá se mi, že už běžím opravdu dlouho a tak začínám brzy očekávat cíl. Najednou potkávám skůtraře, první člověk po deseti hodinách. Ptá se jestli jsem v pohodě, tak se směju a lžu mu, že jo. Říká, že už to nemam daleko. Jupíííí, tak to už bude tak 5km a jsem tam. Dlouhá rovinka a za tou zatáčkou už jsem tam........už desátá dlouhá rovinka a za zatáčkou pořád nic.........už snad tisícátá "zkurveně" dlouhá rovina a pořád nic. Už to nejde, už jen jdu a pomalu rezignuji na cíl, protože ten prostě neexistuje, zmizel, fuč. Pro skůtraře kousek bylo 20km, pro mě to byla nejdelší cesta v životě. Roviny nekončí, vždy mam pocit, že na konci roviny vidím něco jako barák,nebo člověka, ale vždy se ukáže, že to je jen strom. Najednou se přede mnou objeví jezero a na druhé straně už vidím cíl, sklopím hlavu a štráduju si to dva kiláky přes jezero.
Už jdu jak po obrně nohou, ale vidina cíle mě dodává poslední zbytky sil. Mam chuť brečet, 160 drsných kilometrů za mnou, jsem nesmírně šťasten. Vypřáhnu se ze saní a jsem volný jako pták (či spíše jako mrtvej pták). Trvalo mi to 28 hodin a něco k tomu a dalo to na třetí místo v běžcích, ale o umístění zde ani tolik nešlo. Sedám si na židli a dávám si pivo a burger. Popsal bych vám ten pocit, ale slovy to nelze popsat. Mam tak namožené svaly na stehnech, že nemohu bez pomoci chodit, puchýře na prstech jsou masivní a udělali se i pod nehtem, takže se s nimi rozloučím, svalová horečka a totální vyčerpání.....................Ptáte se proč to dělám? Pokud jste odpověď ještě nenašli, tak věřte, že ji najdete až překonáte jakoukoliv výzvu, či až dosáhnete něčeho o čem si nejste jisti, že toho dosáhnete. Je to pocit, že žijete život a je to pocit radosti z něj. Mé nesmírné díky patří Inov8 za boty Roclite 312 GTX, které mě spolehlivě donesli až do cíle.
Jelikož nemam tušení jestli už jsem ušel 30km a nebo 50km, či jestli šlapu 4 nebo 6 hodin tak si pomalu začínám říkaz, že už bych tam mohl být, ale to ještě nevim, že jsem daleko od pravdy. Deset hodin absolutní samoty ve tmě uprostřed Yukonské divočiny, pravda, není to moc, ale i tak to dokáže zacvičit s psychikou a začínají přicházet první krize. Krizi prohloubí i to, že jsem začal pochybovat o tom, jestli jdu správně. Výrazně cítím, že se mi na prstech rodí nemilá překvapení a mé nervové zakončení v chodidlech mi značně dává najevo, že to co dělám má ke zdravému rozumu hodně daleko. Vzpomněl jsem si na Výpravu na severní pól a tak jsem si zkusil zazpívat píseň proti trudomyslnosti, a fungovalo to, páč jsem se svému pěveckému výkonu musel smát. Nicméně dlouho to nevydrželo a já opět pomalu upadal do krize. Můj mozek se rozhodl,že tomu ještě chybí trošku nasranosti a tak si dokola snad několik hodin pouštěl refrén písničky ".....so mnou, nikdy nezostárneš, so mnou, nikdy nezostárneš, o ou..." od nějaké hitparádové zpěvačky. kdyby tu zasranou písničku, alespoň uměl celou. Ne a ne ji z hlavy vypudit.
Terén se začíná výrazněji zvedat a já si vzpomněl, že mam na saních hůlky, hned se mi s nima lépe šlape. Začínají mě ukrutně bolet svaly co přitahují stehno a tak se začínám belhat jak důchodce. Ač jsem přírodní tip, tak chca nechca jsem musel sáhnout po růžovém prášku, netrvalo dlouho a bolest byla pryč a já zase nabyl chuti šlapat dál. Když už si myslím, že tam nikdy nedojdu tak najednou se přede mnou objeví stan. Jsem téměř dojat radostí. Uvnitř mají kamna a teplo, dostanu najíst a nikam nespěchám. Když si sundám boty tak se trochu leknu. Na obou palcích na mě zírají dva ohromné krvavé puchýře a velikost nohy se zvětšila o jedno číslo ve všech směrech. Problém však není v botech, moje Inov8 Roclite 312 GTX jsou ideální boty na závod, jenže jsem to posral teplejma ponožkama, nohy se mi zapařily a to mají puchýře nejradši a navíc 160km ve sněhu snad ani uplně bez puchýřů nejde. Chybama se člověk učí Radši předstírám, že jsem to neviděl a vyrážím na dalších 60km, za vysněným, milovaným a už dlouho očekávaným cílem. Zhruba po 15ti kilometrech (dle mého úsudku) zastavuji a čůrám, když zvednu hlavu a zasvítím čelovkou před sebe, tak na mě zasvítí dva páry očí.....okolo stopy......vypadají jak od psa...........ale psi tady?......počkej...........ou ou....vlci. Sice zmizeli během chvilky, ale já ani nedočůral a svižným krokem a vysokou tepovkou mazal pryč. Toto setkání mě na chvíli nakopne, ale po chvíli se uklidním a začnou se hlásit nohy, že už by to stačilo. Moje chodidla jsou jak v pekle. Říkám si, že už to nějak doplazim, jenže pak si uvědomím, že mě čeká ještě tak deset hodin pohybu. Výrazněji se ochladilo a tak přišlo na řadu péřové vybavení. "............so mnou, nikdy nezostárneš, so mnou, nikdy nezostárneš, o ou...." tak a dost, zasouvám do uší sluchátka a pouštím si reggae z Jamajky. Sice mě moc nezahřálo jak jsem si myslel, ale vymazal jsem z hlavy tu šílenou písničku. Přichází první opravdu velká krize, začíná se mi chtít spát. Původně jsem plánoval, že spát nebudu, jenže najednou si uvědomím, že přestávám vnímat kudy jdu a začínám se motat, usínám za chůze. Snažim se s tím chvíli bojovat, ale když začnu mít vidiny tak už to je trochu moc. Například tupě zírám před sebe a najednou vidím na zemi panenku, když k ní přijdu tak je to jen hrouda sněhu. Nebo vedle cesty stála bíla fretka a měla na sobě malé hnědé sedlo........opět hrouda sněhu. Vim, že není zbytí a musím si na chvíli lehnout. Všude je ale spousta ohromných stop od losů a tak se mi uplně nechce ležet někde kde choděj losy (zvířata větší jak koně s mozekm velikosti lískového oříšku). Nakonec si lehnu pod strom a tak jak jsem zalezu do spacáku.
Spal jsem půl hodiny, když vylezu tak mi je zima a tak rychle vyrážim na cestu. Ze začátku jsem rozlámanej a vymrzlej, ale po chvíli se rozhýbu a chytil jsem druhej dech. Polknu druhý růžový prášek a říkám si, že teď každým krokem jsem blíže cíli. Pozitivní náladu podpoří i to, že začíná svítat. Nádhernej pocit. Nechávám za sebou kopce a přichází nekonečné roviny, něco na mou psychiku. Sklopím hlavu a pomalým klusem se přibližuji k cíli. Chodidla mi kompletně vyplnily všechen prostor o číslo a půl větších bot a křičí o pomoc. Zdá se mi, že už běžím opravdu dlouho a tak začínám brzy očekávat cíl. Najednou potkávám skůtraře, první člověk po deseti hodinách. Ptá se jestli jsem v pohodě, tak se směju a lžu mu, že jo. Říká, že už to nemam daleko. Jupíííí, tak to už bude tak 5km a jsem tam. Dlouhá rovinka a za tou zatáčkou už jsem tam........už desátá dlouhá rovinka a za zatáčkou pořád nic.........už snad tisícátá "zkurveně" dlouhá rovina a pořád nic. Už to nejde, už jen jdu a pomalu rezignuji na cíl, protože ten prostě neexistuje, zmizel, fuč. Pro skůtraře kousek bylo 20km, pro mě to byla nejdelší cesta v životě. Roviny nekončí, vždy mam pocit, že na konci roviny vidím něco jako barák,nebo člověka, ale vždy se ukáže, že to je jen strom. Najednou se přede mnou objeví jezero a na druhé straně už vidím cíl, sklopím hlavu a štráduju si to dva kiláky přes jezero.
Už jdu jak po obrně nohou, ale vidina cíle mě dodává poslední zbytky sil. Mam chuť brečet, 160 drsných kilometrů za mnou, jsem nesmírně šťasten. Vypřáhnu se ze saní a jsem volný jako pták (či spíše jako mrtvej pták). Trvalo mi to 28 hodin a něco k tomu a dalo to na třetí místo v běžcích, ale o umístění zde ani tolik nešlo. Sedám si na židli a dávám si pivo a burger. Popsal bych vám ten pocit, ale slovy to nelze popsat. Mam tak namožené svaly na stehnech, že nemohu bez pomoci chodit, puchýře na prstech jsou masivní a udělali se i pod nehtem, takže se s nimi rozloučím, svalová horečka a totální vyčerpání.....................Ptáte se proč to dělám? Pokud jste odpověď ještě nenašli, tak věřte, že ji najdete až překonáte jakoukoliv výzvu, či až dosáhnete něčeho o čem si nejste jisti, že toho dosáhnete. Je to pocit, že žijete život a je to pocit radosti z něj. Mé nesmírné díky patří Inov8 za boty Roclite 312 GTX, které mě spolehlivě donesli až do cíle.
Žádné komentáře:
Okomentovat