Letošní Velká Kunratická je opět minulostí. Druhý listopadový víkend se v Krčském lese opět sešlo značné množství běžců, aby poměřili své síly na trati přes tři potoky a tři kopce. Krásou tohoto závodu je, že trať je každý rok jinak rychlá, a tak dává prostor spekulacím. V posledním týdnu před letošním závodem bylo deštivo, takže mnozí zkušenější běžci očekávali bahnitou a pomalou trať. Já osobně si myslím, že to nebyla pravda, letošní trať byla opravdu rychlá, akorát seběh z Hrádku klouzal o trochu více a byl znepříjemněn pořezanými kmeny.
Letošní rok měl pár zvláštností, na start se poprvé postavil
náš nejlepší vrchař Robert Krupička, i když nakonec na můj vítězný čas 11:24
nestačil, přesto do dalších let můžu očekávat velmi silného konkurenta
v boji o celkové vítězství. Po loňském úspěchu jsem letos opět nastoupil
v obuvi bez hřebíků, přesněji X-talon 190 a letos v inovovaném
provedení. Obuv opět nezklamala, jak do kopců, tak ani při sebězích, navíc
nenacucala žádnou vodu při přebíhání potoků a opět se mi v ní běželo
výborně na závěrečné rovince, která je jedním z hlavních klíčů
k úspěchu. Málokterá bota mi sedí takovým způsobem jako tyto X-talony 190 a
já jen doufám, že mi vydrží opět sloužit další 4 roky jako předchozí červený
model.
S jakou taktikou
poslední roky běhám?
Loni jsem se v článku na tomto blogu zabýval obutím,
ale to už mám pro následující roky vyřešené. Dalším zamyšlením tak může být
taktika závodu. Velkou Kunratickou nelze běžet od startu na doraz, mohlo by se
vám stát, že vám v posledním kopci dojde a na závěrečné rovince ztratíte
víc času, než jste naběhli na začátku. Tohle moudro mě naučil Luboš Matějů a
poslední roky se s ním řídím. Po startu je důležité opravdu vypálit na
plno, ale v prvním seběhu pod Hrádek se uvolnit a připravit na šplhání.
Letošní Hrádek jsem doslova vyručkoval. Výšlap nahoru je snad rok od roku
kluzčí, a když už tam ty lana jsou proč je nevyužít. Seběh z Hrádku je
maso, ten asi nelze natrénovat, tam prostě musíte zavřít oči a hlavně co
nejméně brzdit. Rovinka před posledním kopcem je zde spíše pro poslední
odpočinek, protože poslední kopec se už jde naplno a hlavní je se nahoře nad
ním co nejrychleji rozběhnout a držet to až do cíle. Tahle rovinka vždycky
bolí, ale jelikož já ji běžím 5min a 20s, jedná se skoro o časovou polovinu
závodu a pokud si odvaříte nohy v kopcích, můžete zde hodně ztratit…
Takže moje rady jsou pěkné, mnozí z vás se mi asi
vysmějí, protože jsou rádi, že ty kopce vůbec vylezou, ale mě to bolí stejně, i
když se trápím trochu kratší čas. A za rok? Kdo ví, možná zanevřu na výše
popsanou taktiku a zkusím to od startu narvat naplno, abych se opět alespoň
trochu přiblížil traťovému rekordu.
A kdo z první trojky na letošní bedně doplní Inov-8 tým do budoucna? Honza Šedivý. Máme se tedy do dalších ročníků Velké Kunratické na co těšit...
Žádné komentáře:
Okomentovat