úterý 29. října 2013

Honza Francke - XTERRA World Championship 2013, Hawai


Mistrovství světa v terénním triatlonu (Xterra) se snad dál od naší rodný hroudy konat nemůže a již tradičně proběhlo na Havaji, na ostrově Maui, poslední víkend v říjnu. Je neděle šest hodin ráno a při probuzení si ke mě přilehla dočasná partnerka "nervozita", odešla až se startovním výstřelem. Bohové havajského slunce se rozhodli, že nedají svou kůži zadarmo a tak už od rána pěkně topili pod kotlem. Vítr či alespoň lehký vánek se na nás vykašlal a zůstal si někde nad Oceánem a nechal nás v tom. Hladina Oceánu je jak hladina Mácháče, což je jev netradiční pro místní podmínky. Devět hodin ráno a ohlušující salva z kanónu nás vypustila vstříc do bojů o vysněné pozice na MS. 1.5km plavání se mi vskutku vydařilo a motal jsem se uprostřed plavecké skupinky v popředí, po několika doušcích slané vody a několika kopancích jsem vylézal na osmé pozici. Pak, ale začalo to pravé peklo. 32km na horském kole bylo proklatě do kopce, technicky z kopce a samá ostrá zatáčka. Už od začátku jsem se kvalitně zahltil a nemohl se rozjet. Připadal jsem si jak smaženka co se plazí do kopce. Borci mě předjížděli, ale já jsem si držel své tempo, což se vyplatilo. V druhé polovině se mi to rozjelo a snažil jsem se stahovat co jsem ztratil. Posledních 12km bylo po úzkých a těžkých single tracks a bylo to nekonečný.
 
 
Po minulých zkušenostech jsem věděl moc dobře, že se vyplatí přijet z kola ne úplně na kaši, páč to co čeká na běhu je hodně bolestivá třešnička na dortu. To se mi podařilo a z depa jsem vyběhl s chutí. Chuť mě ovšem po 500ti metrech hodně rychle přešla. Na běhu nás čekalo terénních 10km, první půlka do kopce, potom samá zatáčka a překážka z kopce, na závěr 300m stěna do kopce na pálícím slunci, 300m v hlubokém písku po pláži a  vidina cíle. Měl jsem pocit, že moje teplota těla dosahuje bodu varu, vzpomněl jsem si na Yukon Arctic Ultra a na to jak na Yukonu budu vzpomínat zase  na Hawaj a musel jsem se smát (jen v duchu:) Nezbývalo než sklopit hlavu, mozek přepnout do úsporného režimu, přijmout bolest a valit co to dá. Byl jsem moc rád za moje botky Trailroc Zero 235 a za to, že nic neváží, že podrží v terénu a hlavně že pořádně větraj. Solidním během jsem seběhl ještě 5 závodníků přede mnou a poslední kilometr jsem se tak těšil do cíle jak už dlouho ne. Ale aby toho těšení nebylo moc tak poslední krpál, který se přede mnou zničehonic zvedl mě málem dostal do kolen. Silou vůle dostal jsem se nahoru, nasadil dlouhej krok abych si udržel odstup od těch za mnou a běh po pláži už byl jen na morál, ale jelikož přede mnou a za mnou nikdo tak jsem si ho vychutnal a dokonce se i smál. Nakonec z toho bylo 21. místo v profíkách a z toho mam velkou radost, páč světová konkurence je velká. Teď mě čeká trocha odpočinku, přesun do Kanady a přípravy na velký cíl, kterým je Yukon Arctic Ultra.

1 komentář:

  1. škoda,že je to napsané šedé na černém,to se mi opravdu nechce kazit si oči :-(

    OdpovědětSmazat