Můj první rogaining s profesionální „smlouvou“ INOV-8

(článek je Ondřeje, moje poznámky a poznatky jsou doplněné kurzívou za jednotlivé odstavce)

Člověk zažije promoce, svatbu, narození vlastních dětí, svítání na horách, různé ostudy a pocity trapnosti – mít ale profesionální sportovní smlouvu, to jsem prožil až v šestatřiceti minulý víkend při Mistrovství České republiky v rogainingu.

Rogaining – dvacetičtyřhodinovka běhu v terénu podle mapy velmi populární zejména na Novém Zélandu, v Austrálii, ve Skandinávii – není masovou televizní zábavou, a tak se profesionální dribléři s většími či menšími balony, rychlí jezdci na dvou či čtyřech kolech, kouzelníci ostrých nožů snad pousmějí, nám však nezbývá než poděkovat Martinu Markovi z firmy Vavrys, který nám poskytl dvoje boty a batoh a s lehkou ironií „že blázny, co běhaj 24 hodin v bažinách v INOV-8 teamu ještě nemá“ nám popřál hodně štěstí. „Napište po závodu report, ale ať to není žádná selanka – nazývejte věci pravými jmény.“

Tak Martine:

O závodu:

Zprvu se zdálo, že letošní Mistrovství ČR bude trochu ve stínu Mistrovství světa, které se po 10 letech vrací do Čech a uskuteční se počátkem září v Krušných horách s centrem v Přebuzi. Jenže pořadatelé připravili lahůdku: Polomené hory, bývalý vojenský prostor Ralsko - rozsáhlý lesní prostor s borovicemi, ale i doubravami, občas tajga, členitá pískovcová údolí, zbytky vojenských objektů, těžba uranu a zubří obora - v takhle rozmanité krajině závod ještě nikdy nebyl.

Mapu (turistickou padesátku – s domapovanými detaily) s šedesáti dvěma kontrolami jsme dostali tradičně v sobotu v deset dopoledne dvě hodiny před ostrým startem. V této asi nejdůležitější (teoretické části) jsme se trochu rozhodli přepsat rogainingovou historii. Zpravidla se totiž závodníci rozhodují, zda půjdou „na jedno kolo“ a z lesa se vrátí až po 24 hodinách nebo že si závod rozdělí do dvou okruhů – tj. vrátí se při setmění, přebalí batůžky, vezmou baterky a věci na noc, najedí se v tzv. Hash housu. Kvůli velké koncentraci kontrol „na dosah“ od centra jsme zvolili 5 hodinový prolog bez batůžků jen s láhví v ruce – v argotu se tomu říká „na Fandu“ a pak klasické dlouhé kolo. V plánování jsme vynechali Ralsko – dali jsme přednost Bezdězu, kde byla kontrola v sedle a zříceninu tak nechali jen juniorům. No a cestou vynechali pár kontrol za málo bodů, abychom to měli pospojované víc po cestách, vyhnuli se vodě v botách a naopak mohli doplňovat tu pitnou.

Zkusit běžet tímto způsobem mě přišlo hodně zajímavé. Rozdíl v běhu nalehko a s plnou výbavou je hodně citelný. Po 5 hodinovém výběhu bylo přezutí a přechod na rogainingový styl bezproblémové. Hash house ještě nefungoval. Zdržení v campu bylo minimální a přitom osvěžující (s návštěvou kempu při setmění mám spíše opačné zkušenosti), ze závodu se staly v podstatě dva kratší, každý se svým  pojetím. Shrnuto: nová zajímavá zkušenost. Vymyslel to Ondra.

Pak už jde vždy jen o to, plán zrealizovat. Užívali jsme si terén, výhledy, zbytečně neplýtvali silami a měli jsme štěstí. Nezahledali jsme žádnou kontrolu ani se někde příliš nezasekali, drobné krize nějak přirozeně odeznívaly. Stoprocentně nám klaplo i pití. Na prologu s půllitrovou láhví jsme vodu v hospodě dobrali po třech a půl hodinách vedra – tak, tak. Na velkém okruhu jsme si spořili vodu v batůžcích na horší časy – v Mimoni do nás zahučeli dva půllitry vody hospodskému doslova pod rukami. Kouzlo třídních srazů nás zachránilo pod Bezdězem – spolužáci ve veteránském věku ještě dopíjeli po půlnoci, a když se ukázalo, že jsme si oba zapomněli peníze, tak se na nás složili. Jedno pifko a kolu – to nám vždy navečer spraví žaludek. Jen jsem objednal Plechovi velké místo malého, a ze společenských důvodů nedopít nepřipadalo v úvahu. Tak jsem se pak několik kontroly trochu motal. Když se nám pak dopoledne podařilo vysbírat i poslední pískovcové hnízdo kontrol a vylézt po schodech na nějaký hrádek, tušili jsme, že to bude bedna.

Meziročně mám vždycky potřebu zkusit trochu inovovat návyky: zúročit zkušenosti z minulých závodů, vyhnout se chybám, vyzkoušet něco nového. Do letošního závodu byl meziroční posun zatím asi nejvýraznější: nový způsob stravování, nový způsob obutí i nový způsob myšlení. Za nejpřínosnější považuji poznatek (teď již ozkoušený), že běh je méně únavný než chůze..

Málem nebyla. Při gulášku a lahodném unětickém pivu v cíli jsme zjistili, že jsme ve výsledkách třetí a na první – nějaké cizince ztrácíme čtyři sta bodů. Jenže pak jsme si spočetli, že jsme vynechali jen necelých tři sta bodů a že nám Kájův program ubral pětikilo. Tak jsme nakonec podobně jako Lucka Matrková s Honzou Tojnarem v mixech zvítězili od zeleného stolu. Ze záhadných cizinců na druhém místě se pak vyloupli aktuální vicemistři světa Nicholas Mulder a Ryno Griesel z JAR. Z výzvěd na MS si asi odvezou, že v Čechách je hodně sucho a les téměř bez pramenů. Hospody jsou pod každým hradem, potřeba je detailně mapovat v členitých pískovcích, na vyhaslé sopky raději nelézt. V bažinatých terénech Krušných hor si třeba dojem poopraví.

Mimochodem – záznam z GPS změřil 156 km – a to jsem Michalovi Doležalovi z Trailpointu tvrdil, že se sto mil nedá uběhnout …    

O čtyřech produktech INOV-8:

ROCLITE 295 – Moje první boty od INOV-8 jsem si koupil před rokem a půl. Nechal se nadchnout jednoduchostí konceptu a sympatickou úctou k dokonalosti stvoření. Stržen knihou Born to run – etnologicky hroznou, literárně dokonalou knihou o běhání. V prvním měsíci občasných výběhů mě občas pobolívala klenba, nárt, různé divné svaly, ale to už jsem dávno zapomněl. Možná je to placebo, ale pocit lehkosti, kontaktu se zemí, záběru do kopce a odvaha pustit to dolů, je prostě nějak s těmi boty spojená. Měl jsem v té době jen jedny boty, a tak s nimi běhal všechno. Jde to, ale univerzálka to spíš není. Na Brdské stezce (50 km), která je hodně po asfaltu, jsem měl dost bolavá lýtka. Na orienťáckých závodech jsem si v trní potrhal síťovinu na svršku a trhlina se postupně zvětšovala. Tvrďáka jsem si ještě odběhl v tom, ale po roce a půl to bylo takové trochu smutné loučení.

Nejlepší bota pro rogaining je bota o které nevíte! (alespoň do svítání – pak už se dá v rozpuku nového dne lecos vydržet). Tato je taková. Před závodem jsem ji otestoval jak při rychlém orienťáku, tak i na asfaltu. V obou případech tomu něco chybělo, ale ani jedno z toho nebyl průšvih. Na OB je trochu málo agresivní a moc pohodlná, na asfaltu jsem zase občas zvláštně zachytával špičkou o silnici. Ale to mluvím o extrémech jako OB a asfalt ve svižném tempu. Vše co je mezi tím bylo v pohodě. Takže já bych naopak botu nazval  hodně univerzální s důrazem na pohodlí, ale vše pro pomalejší tempa. Nevíce jsem se obával příliš jednoduché stélky, ale obavy se nepotvrdily. Moje chodidla  po rogainingu byly letos až nezvykle zachovalé, ale v tomto směru byl tentokrát hodně milosrdný i samotný závod (sucho až do ranní rosy, málo kopců, přezouvání na 5. hodině)

ROCLITE 312 GTX – Čím déle má člověk na rogainingu nohy v suchu, tím to méně bolí (a puchýře a rozvrásněné chodidlo bolet umí). Chtěl jsem tedy botu s gore-tex, která vydrží přechody nočních zarosených luk a nějakou tu bažinu. Na Ralsku byl suchý terén, ale ranní rosu to bez problémů udrželo. Potěšilo mě, že na přání zákazníků se model začal vyrábět s shoc-zone 9 (místo původních 12) – za ten rok a půl už vlastně o žádné boty s větším tlumením nestojím. Cítit občas nějaký kámen pod podrážkou je přesně to, odkud člověk bere sílu. ROCLITE 312 je dostatečně široká, padne mi na nohu, nerozvazují se jí tkaničky – zas ten pocit, že je to prostě součást těla. Jako perličku dodávám, že jsem si boty vyzvedl dva dny před závodem a rozchodil je sezením u státnic. Trochu jsem ty špunty schovával pod stolem, ale nakonec nikdo nic proti „dress code“ neměl. Po doběhnutí jsem měl jen dva malé puchýře, to je opravdu malý zázrak a důkaz toho, že bota sedí.

Co mě trochu vrtá hlavou, je sešmajdání jedné z bot. Plech si toho všimnul, když jsme se blížili do cíle. Zkontroloval jsem pak doma jiné boty, ale zdá se, že normálně nešmajdám. Našlapoval jsem nějak divně opatrně? Měl jsem špatně danou vložku, špatně zavázáno? Nevím. Budu to muset ještě dál sledovat.  

OROC 340 – Chtěl jsem něco s odolným svrškem na potýkání se s případnými ostružinami a podrostem. X –TALON 212 mi však byly příliš úzké, a tak jsem vzal fortelnou speciálku na OB s hřeby. Hřeby jsem sice nemusel, ale alternativa vlastně nebyla. Oroc jsem si nemohl vzít na státnice a na rogaining si je přibalil spíš z hecu. Nakonec ale na ně došlo při 5-hodinovém prologu. Jistá, rychlá bota – žádný puchýř, i když byla poprvé na noze.

Batůžek RACE PRO 18 – Četl jsem o ocenění za vertikální camelbak a přišlo mi přirozené, zatěžovat spíše bedra. Přesto člověk trochu zaváhá, proč k tomu nepřešli všichni a dokonce proč je nová řada INOV-8  race pac zase horizontální? Asi je konzervatismus silnější než nové nápady. Mě to však rozhodně nezklamalo. Batoh s plným i vyprazdňujícím se vakem pěkně drží na zádech (bederák je lepší postupně trochu přitahovat). Voda ve vaku má kvůli kontaktu s tělem spíš tělesnou teplotu – chladivé jsou první doušky z hadice.  V batohu je poměrně dost místa, a tak se i do osmnáctky vejme jídlo, světlo, oblečení. Vertikální vak se neplní o nic hůře než klasika, o chlup déle ale trvá zasunutí do batohu, především je-li nacpaný. Přídavná píšťalka, horní kapsa na akumulátor, bederní kapsy na zobání při běhu – tohle dělal člověk, který ví, jak to při dlouhých bězích chodí. Oproti řadě race elite, kde vlastně nejsou žádná záda a batoh má sedět kůži na kůži, oceňuji i pevná záda, přes která netlačí narychlo zabalená baterka nebo jiný hranatý předmět. Daní vertikálního vaku je, že se do bederních kapes moc nevejde. Šly by ještě nějak zvětšit? Řešením je možná kapsa nebo držák na láhev, který se přidělává na popruhy zepředu. Na batohu jsou k tomuto účelu našity sponky na doplňky. Bohužel však v české distribuci doplňky dokoupit nelze.

Batůžek RACE PAC 16 byl hodně příjemný, vyztužení zad tak akorát. Kromě hluku šplouchajícího camelbagu mě nijak nerušil. Trochu mě překvapilo, že bych asi vystačil i s menší vitráží. To sebou neslo jeden neduh: skákání horní kapsičky. Ta je při ne zcela naplněném batohu skoro nepoužitelná, protože ji není čím přitáhnout a visí nad batohem. Celkově by mohly být batohy o něco menší (délka zad, popruhů  atd.), měřím 184cm a přesto jsem měl vše (popruhy i bederák) skoro na doraz zkrácené (maximálně 2-3cm rezervy). Doplňky na popruhy bych také uvítal, každé sundávání batohu je v závodní únavě velký problém, asi to nějak souvisí s ohlodanou psychikou..

Při závodě mě napadl ještě překlad INOV-8 do češtiny. Mohlo by to být OSTO-6 . Zdá se mi, že autorům těchto produktů prostě o něco jde. Ta důvěra je víc jak stoprocentní.