Sbalit věci na závod, osprchovat,
vyčistit zuby a spát. Typický scénář večera před závodem. Tentokrát jsem však
šla spát až potom, co jsem vycucala hrstku anticolu a vyrobila si zábal na krk.
Už od čtvrtka mě škrábalo v krku a těžce se mi polykalo. Ještě, že náš
týmový doktor je vždy připraven a vymyslí pohotové řešení na každý problém.
Ten večer jsem usínala
s prosbou, abych se zítra ráno probudila v takovém stavu, že zvládnu
závod. A opravdu, ráno mě v krku skoro nebolelo, i přes ucpaný nos mi bylo
celkem dobře.
Do místa závodu jsme vyráželi
v 8:30. Cesta trvala asi 45 minut, takže jsme měli spoustu času do startu.
Cítila jsem se trochu zesláblá a unavená. Byla mi zima. To je jen nervozita,
ujišťoval mě trenér a já mu tak moc chtěla věřit.
Hodinu před startem jsem se šla
rozběhat a rozcvičit. Po prozívaném ránu se moje nálada o dost zlepšila. Běželo
se mi lehce a já si začala věřit o něco víc. Zbývalo mi 20 minut do startu.
Přezula jsem si boty, dala poslední dvě rovinky, vysmrkala jsem se (což pro mě
v tu chvíli byla ta nejdůležitější věc!) a pospíchala do svolavatelny.
Na startovní čáře byla pěkná
tlačenice. Po startu mě jedna z Britek chytla za ruku a pěkně dlouho ji
nechtěla pustit. Díky tomu jsem vůbec nemohla běžet, a tak jsem se najednou
ocitla někde ve středu startovního pole. Musela jsem hodně zabrat, abych se
dostala zpátky na čelo. Po kilometru se mi podařilo se propracovat do první
desítky. Na vrchol stoupání jsem doběhla na druhém místě. Vyhráno jsem však
neměla. Čekal mě ještě 2,5 km dlouhý seběh do cíle. Američanka mi pomalu utíkala a zvyšovala svůj
náskok, Francouzka mě naopak dobíhala. Byl to hlavně boj s mojí hlavou,
který jsem naštěstí vyhrála. Cílovou čáru jsem proběhla na 2. místě. Neskutečně
vyčerpaná, a neskutečně šťastná.
Po závodě jsem nemohla dýchat a
chytaly mě křeče po celém těle. Takhle zle mi po doběhu ještě nikdy nebylo, ale
přece jen to za to stálo. Náš doktor se o mě postaral, on zkrátka umí zázraky…
Zřejmě slušný boty, pomyslela
jsem si s úsměvem, když jsem si je zouvala před zaslouženou masáží. Ani
jednou mi při závodě neuklouzla noha, a že o podmáčené úseky na trati nouze
nebyla. Skoro jsem ani nepoznala, že běžím blátem.
Při bězích mimo dráhu vždy musím
přemýšlet, jaké si vezmu boty. Špatně zvolená obuv Vám klidně může prohrát
závod. V botách X-Talon 212
od firmy INOV-8 jsem běžela všechny šampionáty a vždycky na ně bylo perfektní
spolehnutí. Právě ten pocit jistoty, že mi noha nepodklouzne, mi umožňuje se
soustředit na výkon a je mou silnou zbraní při bězích v obtížném terénu.
Žádné komentáře:
Okomentovat