čtvrtek 12. září 2013

Radek Čech - UTMB 2013


To, že je ultravytrvalost návyková, považuji za nezpochybnitelnou věc. Konzumace kilometrů či naopak jejich nedostatek s sebou nesou všechny odpovídající příznaky: euforie, rituály, vyhoření, prudké změny nálady, sebeklam, úzkost, napětí, sucho v ústech, snížená soudnost, emoční labilita, bolest hlavy, i metabolický rozvrat organismu hrozí.. Fenomén ultraholismu už není záležitostí uzavřené komunity, ale šíří se napříč profesemi, státy, kulturami a světadíly. Zatímco Amerika počítá novodobou éru ultravytrvalosti někdy od přelomu tisíciletí, tak u nás se začíná spontánně provozovat už od poloviny 60-tých let. I když dlouhou dobu v pohorkách a s batožinou pod názvem dálkový pochod.., přesto tradici máme. Já jsem ultraholikem už asi pět let. Myslím si (jako každý) že to mám celkem pod kontrolu. Nepatřím mezi ty, kdo musí mít svoji dávku kilometrů každý den, jsem spíše kvartální případ s epizodickými abúzusy (nadměrné užívání).  Před pěti lety mě kamarádi dali k narozeninám (30-ti nám) běh na 30km s pivním občerstvením a tehdy to asi začalo…
Stomílový závod poprvé - Utlratrail du Mont Blanc.  Akce pořádáná ve správný čas na správném místě. Není to závod, ale týdenní festival ultravytrvalosti, oslava. Chamonix je doslova našlapané lidmi stejného vyznání, ultraběžec je tu v tyto dny standardním obyvatelem. Je to zvlášní pocit když v menšině jsou ti, kteří neběží. Město tepe sportem, obchody se předhání ve slevách, v ulicích korzují lidi s camelbagy na zádech a dámy v kavárnách mají svalnatá lýtka. Náměstí je plné desítek dřevěných stánků, na první pohled působí jako vánoční tržnice ale téma je jen jedno – ultravýbava. Obchodníci a provozovatelé všeho možného si mnou ruce, ultraběžec tu není ohrožený druh, přijel si to užít a potřebuje být dokonale vybavený, nasycený, vyspaný a odpočinutý ... Festivalová atmosféra prostupuje skrz vše, včetně startu, doběhu a všech obydlených míst trati. Ve městech na celé trase se bez ohledu na denní či noční hodinu tísní rozjásaný dav, doprava stojí – přednost má had běžců, v noci hoří ohně, hrají muzikanti, kravské zvonce řinčí, děti prosí o plácnutí do dlaně… Euforické průběhy údolími střídá sdílená samota v kopcích, had stovek světel, klepání hůlek o štěrk, zvířený prach v sebězích, zurčení potůčků, výhledy do kopců, pasoucí se krávy, stmívání, úsvit, únava.
Ani s desetidenním odstupem se mě nedaří události z trati souvisle porovnat. Je ve mně drť zážitků. Párvteřinové prostřihy, které na sebe nenavazují. Našlapané náměstí v Chamonix před startem – úsvit nad Courmayeurem – gumoví medvídci od Martina – sedlo Grand Col Ferret – žaludek naruby – Japonečka spící u cesty – výhled na ledovec - parta náctiletých dělajících vytrvale mexickou vlnu – dotek nekonečna v serpentinách nad Col des Montets – teplá sprcha po doběhu – holka kompletně oháknutá v Inov8 vybavení mizící během minuty v prachu přede mnou.. zážitky mění svou formu, barvu, váhu i obsah, už zítra budou jiné.
Na časovou osu se vše vrací asi půl hodiny před cílem. Je po druhé hodině ranní, běžím už od odpoledne s Martinem Stárkem a jsem za to rád. Víc než den beze slova úplně stačil. Najednou začínám plně vnímat, každou cestu, zatáčku, křižovatku. A taky začnu myslet na cíl, to je luxus, který jsem si celou trať nedopřál. V cestě už nestojí žádný hřeben ani hodiny běhu. Cítím se překvapivě dobře, bolí mě stehna a trochu se mi chce spát, jinak vše naprosto v normě, žádný puchýř, žádný otlak ani ponožky jsem nepřezouval, dokonce žaludek je konečně v klidu. Boty a hůlky chrastí ve štěrku, světla v údolí se utěšeně přibližují, běžíme svižně. Z povznesené nálady a přemítání nás vyruší čelovka o serpentinu za námi. Blíží se. Ale ztratit teď jedno místo rozhodně nemáme v úmyslu, utahujeme popruhy a jdeme do finiše. Zarývám Trailrocky do šotoliny, natahujem krok, jde to. Světlo se nás přesto drží. Pak se objeví první lampy a asfalt pod nohama. Ještě zrychlujeme. Trasa dělá v ulicích pravé úhly, nikoho vzadu už nevidím. Poslední úsek u řeky už můžeme vypustit.. 
Je odpracováno: 168km, 9600m kopců a 34,5h na trati.
 Když se sám sebe ptám, jaké to bylo, nebo co mě to přineslo, odpovídám si se smutným úsměvem: „Nevím.“ Běhání bolí, vyžaduje úsilí a přesto mě k tomu něco nutí.  Pozávodní „vyhoření“ končí, těším se na Pražskou 100ku!
http://www.ultratrailmb.com/



1 komentář:

  1. Nice Post . . .:)
    may you want to stay in bali,you can book hotels in bali from my website (List of Bali Hotels Discount, Low Rates):

    Seminyak Hotels
    kuta Bali Hotels
    Seminyak Resorts Bali
    Family Hotels Bali

    Best Regards

    Bali Hotels Management

    OdpovědětVymazat