Minulý rok jsem neměl o skyrunningu ani ponětí. Název
je snad trochu nepokorný a budí představu, že se jedná o jakési další stavění
babylónské věže nebo nedejbože běhání nahoru na ní. Díky nově vzniklé české
asociaci skyrunningu a podpoře INOV-8, jsem se mohl zúčastnit jako člen českého
týmu asi nejhezčího závodu, co jsem kdy běžel …
Hlasatel co chvíli vyvolává: Piccolo Dolomity -
nejmalebnější část Dolomit. Na závodníky čeká 50 mil (84 km) a 5600 metrů stoupání.
Pozor v místech, kde trať vede po hřebenech skal nebo úzkých chodnících ve
skále. Italsky rozumíme málo, ale jeho kadence, nadšení a napětí se na nás brzy
přenáší. Co na to, že je něco po půlnoci a teploměr stále ukazuje 34 stupňů.
Jdu do startovního koridoru trochu dříve, abych na
startovní čáře zahlédl legendy. Např. Kiliana Jorneta, který 166 kilometrů
kolem Mont-Blancu uběhne za dvacet hodin.
Posedáváme v koridoru, protahujeme se, přemýšlíme o příštích dvanácti
hodinách. Nikdo tu není nijak víc – profíci společně s amatéry i srdcaři,
kteří závod dokončí třeba o patnáct hodin později než Kilián. Blesky
fotoaparátů, odpočítání a vybíháme esíčkem po městě, které ještě nespí a celé
fandí. Hned pak se vydáváme do kopců, serpentýna za serpentýnou po lesní cestě
vzhůru. Nechávám první skupinu světel mizet úbočím a držím se ve společnosti
nejlepších třech bab. Chlapská
ješitnost je ta tam, jen obdivuji, jak lehce našlapují z kamene na kámen,
občas prohodí mezi sebou pár slov.
Po první hodině se dostáváme o tisíc metrů výše.
Světla v údolí připomínají svět dole. Ze shora zavane o něco chladnější vzduch,
pomalu ustává téct pot. Snažím se držet rytmus dýchání 3:1 a cítím sílu, kterou
mi každý nádech dodává. Přichází první technická pasáž po asi dvoukilometrovém
hřbítku, vrstevnicový běh po úzké lesní pěšině, krátké seběhy. Na nebezpečná
místa upozorňují baterky pořadatelů. Rozsvítil jsem čelovku na nejsilnější
režim, přesto je potřeba se soustředit na každý krok. Běžíme poměrně rychle a
stíny zkreslují velikost kamenů. Několikrát zakopnu, ale ustojím to. Zatím
nejsme v místech, kde jsou srázy tisícimetrové, ale i tady by nešťastné
šlápnutí vedle mohlo být velmi bolestivé.
První občerstvovací stanice je na třináctém
kilometru. Naklopím do sebe coca-colu, nacpu do pusy rozinky a parmazán, ale
pokračuji plynule dál. Právě na občerstvovačkách lze hodně ztratit, když bych
si nechal někoho utéct, ztráty se těžko dohání. Celý závod si tak sebou nesu camelbag
s 1,5 litru vody a pravidelně z něho ucucávám. Půllitrovou láhev
s kofolou mám přidělanou na popruhu – při pití z ní musí člověk
přejít do chůze, ale zase se lépe na občerstvovačkách doplňuje. V kapsách
batohu si nesu placky z polenty s čiou, několik tyčinek, sušené maso a
dva karboše. Přejde-li tempo v kopci do chůze, občas něco zobnu. Myslím,
že zvláště Tarahumarská čia mi pomohla od dehydratace. Další parmazán a cola bude zas za deset
kilometrů – v podstatě pravidelně, když bude nějaké přístupné sedlo nebo
chata.
Je asi čtyři dny po úplňku, a tak k ránu
měsíční světlo nechává vyrůst obrysům hor a na loukách lze zhasnout. Svítí
hvězdy. Závod se uklidnil – vzdálená
světla přede mnou i za mnou drží vybojované rozestupy. Běžím sám, ale jako
součást dlouhého světelného hada, který se roztáhl po hřebenech Dolomit. Trať
se houpe ve výškách, občas přechází v lesní pasáže. Jakkoliv se pořadatelé
nedrží hlavních cest, značení je perfektní – fáborky a reflexní odrazky snad
každých padesát metrů – vlastně ani nevyndávám mapu.
V očekávání příchodu dne udělám zásadní chybu.
Čelovka svítí čím dál slaběji, ale nechci ztrácet minuty výměnou baterií. Potmě
však v jednom rychlém seběhu suťovištěm nakopávám nešikovně kámen. Od té
doby prostřední prst v každém klesání bolí a bohužel podvědomě trochu
zpomaluji a bolest šetřím. Baterky jsem stejně nakonec vyměnil a udělal jsem
dobře.
Se svítáním totiž přišla na řadu jedna
z nejzajímavějších částí závodu: stoupání tzv. Strada delle 52 Gallerie.
Na šesti kilometrech proběhneme 52 tunely a vystoupáme 800 výškových metrů.
Okna v tunelech a skalní římsy mezi nimi nabízejí nové a nové překvapující
pohledy. V tunelech je příjemné chladno, je potřeba si ale svítit. Několik
tunelů je vystříleno do spirály, jiné jsou až 300 metrů dlouhé. Ital přede mnou
si již zandal baterku a v potemnělém tunelu vzal hlavou kámen. Teče
z něj krev, po chvíli se nám ji ale podaří zastavit a běžíme
k nejbližším pořadatelům. V tomto úseku jsou pořadatelé snad každých
500 metrů a předávají si vysílačkami zprávy, jestli se někdo nezřítil ze srázu.
Cesta po římsách je sice 2 metry široká, ale skála pod námi padá přímo několik
set metrů. Budí to respekt a strach, zda ještě plně kontroluji každý pohyb.
Tunely ve skalním masivu vystříleli v roce 1917
italští vojáci, aby mohli zásobovat strategickou linii na Mt. Pasubio. Přes
Dolomity vedla válečná fronta a v těchto drsných podmínkách sváděli tuhé
boje C&K rakouští horští myslivci a italští Alpini. Zemřelo jich zde
společně 13 tisíc, a proto je zdejší hora nazývána i horou mrtvých. Lezu nahoru
tunely a přemýšlím o zdejších křížích. Nakonec zásobovací cesty a jejich
jištění dalo vzniknout dolomitský via-ferratám, jištěným lezeckým cestám. Kolik
C&K a italských závodníků tu dnes proběhne (včetně mě a toho zakrvaveného
Itala)?
Na závodech, které se startují v noci, je
pěkné, že se na východ slunce nemusí vstávat. Prostě tam člověk někde vysoko
v horách je. Začnou zpívat ptáci. Údolím se různě povalují mraky a teprve
dlouho potom začnou mít štíty narůžovělou barvu. Nakonec se z nějakého
sedla zahlédne i slunce, díky rozeklanosti skal a stínům však slunce začne
skutečně spalovat až za další tři hodiny.
Kolem sedmé hodiny ranní jsem v polovině
závodu, zde v sedle startuje zkrácená poloviční trať - horský marathón. Na
tyhle závodníky budu mít skoro hodinu náskok, ale někteří čertví mě na konci
trati budou předbíhat. Vyndávám si z batohu skládací hůlky a začínám
stoupat. Mezi běžci je to tak půl na půl. Někteří hůlky používají celý závod
(např. druhý v cíli), někteří tvrdí, že se jim jen pletou (první v cíli).
Pomáhal jsem si s nimi v druhé části závodu a trochu tak změnit zatížení
svalů. Však nás taky čekalo na šesti kilometrech stoupání z 1200 m.n.m. na
Sněžku, chvíle klesání a pak přes dvě
sedla až do 2200 m.n.m. V té době už slunce naplno pralo do bílých
vápenců, zas bylo kolem 35 stupňů. Při šplhání po skále předbíhám Honzu
z našeho Inov-8 reprezentačního týmu. Od něj se dozvídám, že jsem druhý
z Čechů a že musím běžet pro body (původně jsem startoval jako záloha). Hlavně
však v tomhle vedru pořádně pít a vydržet. Na další občerstvovačce si
kromě dalšího přílivu coly a vody dopřávám i dvoudecku piva. Srovná žaludek a
motivuje k tomu, být co nejrychleji v cíli.
Krásné dlouhé travnaté klesání se bohužel střídá se
sutí a kameny, které kvůli zlomenému prstu na noze bolí. Postupně tuhnou i
stehenní svaly a z posledních patnácti kilometrů, prý pořád z kopce, se
díky vedru a mírným stoupáním stává neskutečný boj. V každé vesnici nořím
hlavu do betonových kádí plných vody. Všude kolem je spousta lidí, tleskají a
křičí BRAVO a FORZA a tváří se, jako bych byl hrdina. Kilián tu přitom proběhl
o více jak tři hodiny dříve. A diváci tu zůstanou ještě dalších deset hodin,
aby podpořili i ty poslední.
Naše nové reprezentace nakonec skončila
v pořadí teamů pátá. Děkuji INOV-8 za materiální podporu. Bez trailroc 255,
které si poradí se střídajícími se povrchy, drží na noze a nechávají pracovat
chodidlo, si už takový závod nedokážu představit. Nakonec jsem při závodě vypil
(a taky vypotil) skoro deset litrů tekutin. Na rozdíl od mnoha závodníků, kteří
skončili na kapačkách, mě však pořadatelé v cíli potěšili lahví italského
piva – prý pro český team.
Žádné komentáře:
Okomentovat