Jestli mohu něco odpovědně napsat o náhodách, tak snad to, že se dějí nápadně nenáhodně. A to je snad dobře.
Minulý čtvrtek jsem už měl odpřednášeno a sbíral síly na cestu domů prohlížením trasy „pražské stovky“: po cyklostezce na Zbraslav, pak hradiště na Závisti, dolů k posázavskému expresu a od mostu zas nahoru na Hladomoří, vyhlídky, stezky …, na stodruhém kilometru kontrola v Klínci a pak ještě zpátky dvacet přes Nazaret a letiště v Komořanech. V noci má být kolem mínus patnácti, a tak uvažuji, co s hadičkou od camelbagu, aby nezamrzla. Z úvah mě vytrhuje studentka, která s kolegyní konzultuje společenskovědní výzkum – má být o běžcích? Nepamatuji se, že by o tom někdo z našich studentů kdy psal, proč s tím přišla zrovna nyní, když jsem myšlenkami někde na trase?
Z print-screenů si dělám mapy, tisknu si je a napůl žertem utrousím jako správný antropolog – zkoumejte metodou zúčastněného pozorování. Spěchám domů upéct si piňole s chia a pořešit oblečení. Na dívku zapomínám …
Nakonec jsem zvolil minimální výbavu a věřil jsem, že se nebudeme příliš zastavovat: dlouhý propocovák, mikinu, klacky měním za šusťáky, rukavice, buff. S hůlkami to stejně neumím a tak batoh RACE PRO 18 byl s baterkou, náhradním merinem a třemi rohlíky skoro prázdný – ale co, stejně nic neváží a na zádech sedí, tak do něj mohu sbírat cestou zážitky. Opět se mi osvědčil horizontální camelbag – stabilní a držící dolní partii zad hezky v teple. Dopředu jsem si zase připnul kapsičku, abych měl piňole a sláděry hezky při ruce. Problém byl, jak jsem očekával s hadicí od camelbagu, která i přes neoprenové pouzdro od Deuteru zamrzla. Takže došlo na klasické zahřívání tělem pod mikinou.
Řešit jsem musel boty. Jak nedám z hlediska pocitu při běhu na ROCLITE dopustit, běháním v lese jsem potrhal svršek. Dvouleté ROCLITE 295 drží spojovací řemínky velmi dobře (i když jsem z nich díky orienťáku udělal takové tarahumarské sandále), na stovku to už ale není. Bohužel i ROCLITE 312 po letním rogainingu dostaly zabrat. Vnitřní botička je stále dobrá, ale venkovní svršek potrhaný – mám to risknout? Poslední domácí volbou jsou O-ROC 340 s hřeby! Rozhodl mráz a brácha, který si vzal také cvakačky, a byla to dobrá volba. Nohy pěkně v teplíčku, v sebězích, do kopce i na ledových plotnách stabilita a obavy z puchýřů se ukázaly jako liché. Noha si pracovala jak má, a už v neděli jsem mohl dělat dětem předběžce na krosu (teda těm nejmladším).
Zpátky k běhu. V pátek na startu jsem zahlédl studentku ze čtvrtka. Ona to vzala vážně?! Antropologové jsou zvyklí posílat své studenty k eskymákům, tarahumarům, mezi sparťanské fanoušky nebo do rómských osad na Slovensko. Ale jestli jsem tohle přeci jen nepřehnal? A co vlastně bude zkoumat? Extrém, vášeň, soutěživost, solidaritu, krajinu, lidské možnosti … Prohlížím na facebooku stránky „stovky“ a zdá se, že všichni přežili (někteří s omrzlinami, někteří vzdali), i ta moje studentka. Díky bohu.
Ondra Skripnik (INOV-8 klacky)
Žádné komentáře:
Okomentovat