Nejdřív jsem si myslel, že jsem to přeci jen přehnal. Běžím sám, kluci mě nedohnali ani na silnici pod kopcem a boty se mi zdají být o dost vrdší, než na co jsem zvyklý. Boty (trailroc 255) byly skvělý, ale pokud jde o tempo, tak to jsem se na konci prvního okruhu pořádně leknul. O pět minut rychleji než loni — nezačal jsem zrovna opatrně. Pro jistotu si s sebou do druhý kola beru dva gely a o něco zvolním. Nicméně stále běžím sám, pouze občas míjím běžce, kteří vyrazili na dva okruhy hodinu po nás. Jen se děsím, kdy to přijde a pořádně vyhniju. Nakonec to není tak zlý jako loni, ale stejně se mezi 40. a 50. kilometrem sunu vpřed jen pozvolna. V seběhu kamenitou roklí v druhé půli okruhu se jakž takž vzchopím, i přesto však poslední tři prudký stoupání z větší části jdu. Nemám pocit, že bych dokázal běžet rychleji, i tak si poslední kilometr celkem užívám — vím, že by mě už nikdo neměl doběhnout. Ale že bych dokázal uběhnout ještě tři další kola, to se mi nezdá. Nevím, jestli bylo rozumný přihlásit se na Pražskou stovku.
Poznání, k nimž člověk v průběhu času dochází (zejména pak po čtyřiceti a více kilometrech), se postupně slévají v jedno. Můžeme tak zakončit stručnou básní:
Máslo je Butter, matka Mutter,
v sobotu jsem běžel ŠUTR
Na zahradě máme kompost
a dost
Žádné komentáře:
Okomentovat