Jednoznačně nejzábavnější závod, co
jsem kdy běžel. Už dlouho jsem si neužil nic tak jako seběhy na sněhu a
v suti dolů z Piz Boe. Jen škoda, že jsem se kvůli vlastní
nepozornosti dvakrát vyválel u občerstvovačky ještě nad hranicí lesa a pořádně
si potloukl koleno. Sice jsem to rozběhl (nateklo a začalo pořádně bolet až
odpoledne na hotelu), ale už jsem se víc bál a hlavně ke konci, kdy už byly
nohy unavený, jsem to nedokázal víc pustit. Škoda, určitě se dalo bojovat o
první patnáctku.
Na začátku jsem čekal podobně
šílený úprk jako na Zinalu, ale start byl překvapivě klidný a vlastně mě dost
překvapilo, že i po čtvrthodině jsem byl pořád zhruba dvacet metrů za čelem
závodu. Pak už se to začalo natahovat – stále nahoru po sjezdovce na Passo
Pordoi a odstupy se zvětšovaly. Za ním trať přešla v horskou stezku, přes
louky a sutí, serpentýnami na Sas de Pordoi. Za mnou se utvořil vláček hůlkařů,
šlapali jak diví a byl jsem rád, že jsem před koncem stoupání a průběhem
krátkým sněhovým tunelem ztratil asi jen dvě nebo tři místa. Cesta se srovnala,
úseky v rozměklém sněhu střídala skála a na závěr techničtější, prudší
výšvih na Piz Boe. Stejně tak seběh začal skálou a cestou zajištěnou ocelovým
lanem a pak už zmíněné sešupy sněhem a sutí, občas krátký výběh nebo
skalnatější část. Velká legrace to byla, dokud nohy sloužily, jak měly. Přeci
jen by to chtělo naběhat v horách mnohem víc, aby si člověk zvykl na tak
dlouhé a náročné seběhy. Závěr lesem se dal jít ukrutně rychle, mně se ale spíš
vlekl a jen jsem doufal, že neztratím zas až tolik. Nádherný závod.
Použité boty: roclite 243.
Žádné komentáře:
Okomentovat