Plnící se sen jednoho z nás - Ondra Švirák, 26ultra.com

Jsem nějakej Ondra ze Sokolova, je mi 25 let, rád cestuji a běhám. Při studiích fakulty soudního inženýrství v Brně se živím jako horský průvodce, což mě přivádí k netradičním cestám do celého světa. Loni na podzim mě napadl bláznivý nápad spojit práci průvodce s běhání ultramaratonů a vznikl tak projekt Ultra 26. V rámci tohoto projektu chci během jednoho roku zdolat 26 ultramratonských výzev ve 26 různých státech na 6 světadílech. Že to zní šíleně? Ano, je to šílené. Možná to je ten hlavní důvod, proč se nikdo nikdy o nic podobného nepokusil.

Poté, co jsme loni společně s Adamem Chloupkem přeběhli v nejrychlejším českém čase korsickou GR20-ku, přemýšlel jsem co podniknout následující rok. Upsal jsem se však svému zaměstnavateli na odprůvodcování dvanácti výprav v takových destinacích, jako je například Maroko, Aljaška, Kyrgyzstán nebo Mexiko a bylo jasné, že na systematickou běžeckou přípravu nezbude moc prostoru a zopakovat například své 18. místo z loňského Ultra-Trail du Mont-Blanc (OCC) bude utopie. Rozhodl jsem se tedy pro změnu a řekl jsem si, že chci státy ve kterých budu průvodcovat poznat i z běžeckého hlediska. Stanovit si vlastní trať (delší než maraton) a hezky bez na lámání rychlostních rekordů poznat vše, co mi připadá v dané lokalitě atraktivní. Celá tahle sranda však naráží na několik úskalí. Nemůžu jako průvodce narušit harmonogram výpravy, takže si trať musím oběhnout buď před tím, než moji účastníci vylezou z postele nebo ten svůj lauf vhodně začlenit do programu. Ono už samotné plánování trati není zase taková sranda. Doma z internetu totiž nevyčtete, jestli se v džungli uprostřed Thajska můžete setkat se smrtelně jedovatými hady nebo jestli vás zde mohou napadnout pouliční psi. Tím také narážím na zřejmě největší překážku a tou je podpora od ostatních lidí. Na všechno je člověk sám a pokud se mu cokoliv přihodí, může trvat hodiny, než se mu dostane pomoc. Právě z těchto důvodů se nemám ve zvyku pouštět do šílených stokilometrových tratí. Nejsem profesionální sportovec a i přes to, že jsem si například v Austrálii loupnul více než 60-ti kilometrovou výzvu, raději běhám vzdálenosti do 50-ti kilometrů. Po 12-ti týdenním úsilí mám za sebou 5 úspěšných výzev na 4 světadílech a obrovské množství netradičních situací.

„*PRÁSK!*“ nad hlavou mi právě proletěl blesk a skoro jsem si ohlušujícím rámusem nadělal na gatí. Nacházím se 500 m pod vrcholem nejvyššího kopce indonéského ostrova Bali – Mount Agungu, který se tyčí do výše 3 142 m. Netrvá dlouho a nalézám naštěstí improvizovaný úkryt v nepříliš velké jeskyni. Zatímco se klepu jako ratlík, celá země se otřásá pod dalším hromobitím a prudký déšť mi bubnuje na temeno hlavy. „To jsem si nevybral zrovna ideální den na 50-ti kilometrovej lauf,“ procedím sarkasticky mezi zuby a vymýšlím způsob, jak se dostat z této nepříliš komfortní šlamastiky. Široko daleko ani živáčka a celý kopec připomíná měsíční krajinu. Jedná se totiž o stratovulkán, před kterým by se měl mít člověk na pozoru. V 70-ých letech zabila jeho erupce stovky místních obyvatel a přestože je aktuálně nečinný, jeho mohutná silueta budí respekt. Snažím se být sice za podobných situací maximálně obezřetný, nicméně už jsem si za ta léta vybudoval čuch na to, kdy se mi začíná něco vymykat z rukou. Ten moment nastává v okamžiku, kdy přívalový déšť začíná strhávat balvany nacházející se desítky metrů nade mnou. Nemám rád ten pocit, kdy člověk hrají bowling a má funkci kuželky... Jsem rád, že jsem si do batůžku strčil svou oblíbenou nepromokavou bundu Race Elite Stormshell. Naštěstí bouřka po pár minutách utichá a já promrzlý na kost cupitám zpět ke svému skútru. Nejhorší je smrt z vyděšení.

Jiné místo, odlišný čas. Je druhý den nového roku a v -20°C si cupitám ukrajinskou pustinou. Černočernou tmu krájí úzký kužel čelovky a s vizáží totálního pošuka ukrajuji kilometr za kilometrem. První hodinu jde všechno podle plánu a cítím se ve skvělé formě. Problém přichází ve chvíli, kdy se snažím napít vody z camelbagu. Někde se stala chyba, protože sání nefunguje a je ucpané (pravděpodobně) ledem. Netuším, kde se tu vzal, protože je celá hadička zabalená do neoprenu a je jasné, že pětihodinový výběh bez tekutin nedám. Několik minut se marně snažím své občerstvení bezvýsledně zprovoznit. Nakonec svůj marný boj vzdávám a vracím se promrzlý zpět na ubytování… Jak se to říká? Už vím! Sportem k lékaři. V tomhle případě jsem si díky nedostatečné izolaci tekutin odvezl z krajiny Nikola Šuhaje loupežníka lehké omrzliny prstů na nohou a chřipku.

Z mého dosavadního počínání jsem si však neodvezl jen omrzliny na nohou a vědomí, že paní štěstěně nejsem tak úplně u zadku. Existuje něco nepopsatelně krásného spatřit australský prales probouzející se k životu. Opravdu se vyplatí vstát ve tři hodiny ráno jen proto, abyste mohli svými smysly naplno vnímat sluneční záři prosvětlující paprsek po paprsku lesní ekosystém. Koncem února jsem si také poprvé utrhl svůj vlastní pomeranč. Bylo to při tréninku nedaleko španělské Valencie a garantuji vám, že jsem z této „malichernosti“ žil ještě hodně dlouho. Jen si to představte. Jdete na osm hodin běhat a celou cestu nepotřebujete žádné zásoby, protože můžete baštit volně dostupné citrusy rostoucí podél cest. Paráda! 

V Maroku jsem si pro změnu uvědomil, že se zápalem v srdci můžete vyzrát i nad fyzikálními zákony. V podhůří Vysokého Atlasu jsem viděl desítky fotbalových hřišť, jejichž sklon připomínal sjezdovku. Nebo také rád vzpomínám na setkání v Thajsku, kdy mě v džungli napadli divocí psi a já jsem díky tomu poznal světového rekordmana v polovičním Ironmanu. Někdy je náročné vstát uprostřed noci z postele s vědomím, že se jdete například potloukat australskou divočinou, kde žijí ti nejnebezpečnější hadi světa. Riziko nikdy nemůžete úplně smazat, ale pouze se ho pokusit co nejvíce snížit. Například vhodným vybavením, který mi značka Inov-8 za účelem toho projektu poskytla.

Jedním z nich je bota Roclite 290, se kterou běhám už od konce listopadu. Mé první dojmy po vybalení z krabice byly dosti smíšené. Byl jsem skeptický z „teniskovitého vzhledu“ v oblasti nártu, kterému jsem předpovídal maximálně 300 km dlouhou životnost. Sekl jsem se a i po 600 km překvapivě drží. Také váha (290 g) není na výkonnostně orientovanou krosovku zrovna nejmenší… Zkrátka a dobře jsem zbožňoval své stálice Race Ultra a nechtěl jsem jen tak uvolnit pozice pro novinku z edice Roclite, které svým určením lezou svému staršímu bratříčkovi do zelí. Postupem času jsem však musel svůj názor přehodnotit. Byl jsem mile překvapen, jak díky 4 mm dropu čte bota terén a umožňuje rychlý kontakt s podložkou. Menší tlumení má za následek větší dynamiku a díky síťkovanému nártu se zdá být bota vzdušnější. Jen je škoda, že výrobce nevybavil tento model spojením jazyku se svrchní částí boty. V prašnějším prostředí se tahle vychytávka známá z jiných modelů může hodit. Roclity používám prakticky na všechno vyjma silničních běhů. V tu chvíli přichází na řadu Roadclaw 275, které patří do kategorie objemové silniční boty. Přiznám se, že jsem moc netušil, co mám od silničních Inov-8 očekávat. Už od prvního nazutí jsem vnímal stejný rukopis jako u trialových speciálů – skvěla fixace paty v kombinaci s větším množstvím místa v okolí prstů. To je přesně ten důvod, proč se nebojím běžet s fungl novými Inov-8 více než 60-ti km závod bez toho, aniž bych je rozběhal. U Roadclawů bych nejvíce vyzdvihnul jejich přilnavost, menší míru tlumení a ano, také vzhled. Bota mi svým designem připadá opravdu atraktivní a na rozdíl od jiných běžeckých bot se ji nestydím brát na couračku do města. 

Co se týče oblečení, chtěl bych v první řadě vypíchnout nepromokavou bundu Race Elite Stormshell. Nejen, že mi díky 20 000 vodnímu sloupci pomohla přečkat kde jaký konec světa, ale navíc je skvěle sbalitelná a neprofoukne. Před 3 týdny jsem ji měl na sobě při zdolávání nejvyššího marockého kopce Jebel Toubkalu (4 167 m) a musím říct, že mě i ve větru v teplotě hluboko pod nulou nezklamala. Stejně tak lehké merinová mikina AT/C Merino LSZ, která díky elastické kapuci a sofistikovaným rukávům z nichž se dají udělat rukavice dokáže příjemně zlepšit teplotní komfort a zároveň díky australské merino vlně nezapáchá ani po několika dnech používání. Věděl jsem, že značka Inov-8 dělá skvělou obuv, na kterou se dá spolehnout za každých podmínek. To, že umí vyrábět špičkové oblečení výborně padnoucích střihů a funkčních materiálů je pro mě příjemným překvapením.