IDITAROD - Honza Francke

Iditarod je, dá se říci, již legendární závod mezi extrémními ultra maratony. Non stop závod zimní divočinou Aljašky. Buď pěšky či na kole nebo na lyžích. Na trasách 240km, 560km a královských, nepředstavitelně drsných 1600km. Je to závod téměř bez podpory a závodníci musí spoléhat jen na sebe a hlavně na svou hlavu.

Po mých třech účastí na Yukon Arctic Ultra bylo na čase změnit revír. Nastal čas na Iditarod. Jako nováček jsem si mohl vybrat buď krátkou trasu na 240km či střední na 560km. Volba byla jasná. Jelikož jsem se přihlásil docela pozdě tak nebylo moc času na přípravy. Naštěstí mám kolem sebe pohotové kamarády a tak ač na poslední chvíli vše klaplo. Přípravy, shánění financí, rodina, děti, trénink, práce to je šílenej kolotoč, který se točí tak rychle, že se chce člověku zvracet. Často tento předzávodní stres končí nemocí a poprvé se tomu tak stalo i u mě. Deset dní před startem jsem padnul s horečkou, které jsem se nemohl zbavit. Tělo jasně říkalo “ Tak už sakra zastav”. Den startu je obávaná, ale velice chtěná událost. jakmile odstartujete, už řešíte jen základní životní funkce a pohyb vpřed.

Podle předpovědi to vypadalo, že k nám Aljaška bude milostiva. Ale radši jsem na ni nespoléhal a byl připraven na extrém. Protože Aljaška kašle na předpovědi. První den člověk čerpá energii ze startovní euforie. Ta většinou končí s prvním příchodem tmy. Tělo si uvědomí, že to bolí, že to je sakra dlouhý a začne protestovat. Kromě klasických bolístek to jsou hlavně chodidla. Opuchají, pálí, bolí, vlhnou a je to hnus. Tento stav trvá zhruba tři dny a nic moc s tim nejde dělat. Pouze prevence a trpělivost. Troufnu si tvrdit, že naprosto stěžejní součástí vybavení jsou boty. Jediná maličkost se může vyklubat ve velikost a konec v závodě. Já jsem sebou táhl dokonce tři páry, a ač jsem je všechny použil, tak uznávám, že jsem se rozmazlil. Dva by stačily. Vlajkovou lodí byly  Inov8 X-talon Ultra 260  Přiznám se, že jsem nevěděl, že existují. Teď to jsou jedny z mých oblíbených bot. Poprvé jsem je obul týden před startem a měl jsem strach, že budou puchýře nebo nějaký trable. Ale oni padly jak ulitý a když jsem mohl tak jsem je z nohy nesundal. Dále jsem sebou měl náhradní Inov8 Roclite 315 gtx s grafénem. Ty jsem nosil když byly X-talony zmrzlý na kost. A do třetice starší Inov8 Arcticlaw s hřebama na chůzi po ledě. Ty se taky hodily. Ještě jsem zvažoval Roclite 345 gtx s grafénem, ale nejsem zvyklej na kotníkovou botu a tak jsem neriskoval.

První den proběhl relativně v pohodě. Za to noc byla překvapivá. Šlapal jsem zhruba do 4 ráno a pak solidní krize a únava mě donutili zabivakovat. Předpověď hlásila -15°C, ale realita byla jiná. Šli jsme po řece a bylo -40°C. Bivakovat na řece nebylo ideální a taky jsem se moc nezahřál. Nejhorší je do takový kosy vstávat. Přes den je naštěstí sluníčko a relativně teplo, někdy až dokonce moc teplo. To znamená kolem -5°C a víc, což zase znamená měkčí sníh, těžší saně a náročnější pohyb. Chodidla mam opuchlý a v těchto teplotách se přehřívají. Noha se potí, ale pot mrzne na botě a dokonce postupem času i v botě. Tím se prostor v botě zmenšuje a to je čas vyměnit si boty. Druhý den dorazim na první checkpoint Yentna station. Dvě hodiny si odpočinu a šlapu dál. Uvědomuji si, že mám zrovna narozeniny a tak si dopřávám lahodné craftovice nad rámec denního limitu. Povinnosti během celého dne a noci se zužují na pohyb, jídlo a trochu spánku. Spánku jen opravdu trochu a to postupem času začíná být problém. Přes noc je kolem -30°C a tak se už lépe funguje. Krize se dostavují v častějších intervalech a občas je těžké s nimi bojovat. První tři dny je to převážně po řece, čili rovina. V angličtině pro to existuje trefný výraz “mind fuck” . Již druhý den vidím na horizontu hory, které budeme přecházet, a vůbec se nepřibližují. Třetí den jsme konečně blíže horám a už se nemůžu dočkat až se do nich pustím. Výhledy, pestrost, majestátnost hor a hlavně změna monotónního pohybu. Čtvrtý den ve 4 ráno začnu stoupat do Rainy pass, nejvyššího bodu závodu. Aljaška mě odmění nádhernou polární záři, pak potrestá větrem a při východu slunce opět odmění nádhernou scenérií. Cesta přes hory byl největší zážitek závodu. Pátý den není o zážitky nouze. Chůze po úplně hladkém ledu, často nakloněném v různých úhlech, za prudkého větru byla dost vyčerpávající. Vítr foukal z boku a neustále mi otáčel sáně, a s nimi i mě. Naštěstí jsem měl hřeby na botech, ale byly místa, kde ani hřeby nefungovaly. Pak přišel zvlněný úsek, kde se díky mikro klima, již neudržel žádný sníh a tahat několik hodin saně po kamenech, štěrku, písku a trávě je skvělá věc. Do toho vždy k ránu slyším vlčí smečky jak si na dálku povídají. Šestý den graduje spánková krize. Hlavně přes noc. Jdu půl hodiny a začnu usínat. Přicházejí mikro sny a často se nějakým snem vylekám, protože ztrácím pojem o tom co je reality a co je jen sen. Na Yukonu mi vždy pomohlo sednout na saně a 5 minut se v sedě prospat. Činím tak, ale po půl hodině znovu přichází spánek. Sedám na saně na 5 minut spánku. Šlapu půl hodiny a znovu. A znovu a znovu a znovu. Celou noc se spánku nemůžu zbavit. Nějak to přežiju a na posledním check pointu v Nikolai se pár hodin vyspím. Posledních 80km je dlouhých jak týden, ale vidina cíle je jak magnet. Krize přicházejí silné, ale ten cíl je cítit. Nakonec po sedmi dnech, jedné hodině a čtyřiceti pěti minutách dojdu do cíle do McGrath. Vůbec mi nevadí, že už nikam táhnout saně nemusím. Zážitků je spousty a jejich detailní podání si můžete přečíst na mých stránkách janfrancke.com. No a teď mi tady zbývá ještě trasa 1600km, ale na to potřebuji ještě trochu vyzrát, dejme tomu pár let.

Chtěl bych poděkovat Martinovi Markovi za to, že mi umožnil si vytestovat několik párů bot a vybrat ty nejvhodnější. Dále mu děkuji za zpříjemnění chvil, zvlášť těžkých chvil, vizovickou Craftovici. Mé velké díky taky patří Ivanu Šmausovi a jeho teamu z Endorfin factory, že dokázali v nemožném času sehnat boty na poslední chvíli a tím mi výrazně pomohli k dokončení. A ještě velké díky Michalovi Dobiášovi z Trail pointu, že za mnou přijel těsně před tím než jsem doletěl a dodal Inov8 ponožky a nesmeky. Hold chlapci z Inov8 umí :)

Díky Aljaško

Petr Kosek - zkušenosti s botama Inov-8 na dlouhém treku

Doby kdy si lidi na dlouhých trecích devastovali  chodidla v těžkých pohorách jsou naštěstí pryč. Když potřebujete s batohem na zádech dělat na pěšinách v horách 30 až 50km každý den, v pohorách to prostě nejde.  Puchýře, otlaky, bolest všeho možného z nepřirozené chůze v tvrdých těžkých botách to prostě nedovolí. Odzkoušené, dobře padnoucí běžecké boty tohle elegantně řeší. Za uplynulých 6 let jsem v nich na různých ultradlouhých trecích od pouští, přes pralesy po velehory nachodil přes 15 000km a půchýře a zranění bych spočítal na prstech jedné ruky! To je lepší bilance než má většina lidí po víkendu v Krkonoších...

Proto jsem i pro letošní hodně brzce jarní a dost zrychlený průchod 3500km dlouhého Appalachian trailu zvolil osvědčené botky Inov-8.  Během necelé stovky dní mě čekalo obrovské pozitivní převýšení  145 000m a díky startu již koncem února i dost drsné podmínky. Na start jsem zvolil Roclite 325GTX a potom do teplejších podmínek a hromad kamení Trailroc 285.

325GTX se ukázaly jako výborná  volba. Místo obvyklého jara v březnu přišly hned 5 velkých sněhových bouří a tak jsem se horama prokousával pořád dokola deštěm, sněhem, mrazem a potom blátem a potokama vody z tání. Kromě zimy Gore-Tex v botách nesnesu, protože noha se paří a dělají se puchýře. Tady byla pořád kosa a GTX v kombinaci s nepromokavýma ponožkama mě mnohokrát zachránil před omrzlinama. Hrubé špunty a perfektně přilnavá směs podrážky držely jak na sněhu, tak na mokrém kamení. Žádné boty na mokrém kamení nedrží tak jako Inov-8. Tečka. Gore-Tex sice po nějakých 500km začal pouštět nějakou vodu dovnitř, ale nepřičítám to běžnému opotřebení, spíš tomu, že několikrát mi přes noc pod tarpem mokré boty zmrznuly a já je musel ráno „rozlámat“ abych se do nich dostal a mohl pokračovat v cestě... I když do boty voda sákne, tak to aspoň není průtokáč a noha zůstává v teple. 

Boty jsem odložil po 800km, když přišla vlna teplého počasí a potřeboval jsem něco lehčího, prodyšnějšího, co rychle uschne, když se namočí.  Podrážka by snesla ještě jednou tolik kilometrů. Na vršku by mi za chvíli vylezly malíčky. Přeci jenom bych botu potřeboval o chlup širší...

Protože mě čekaly dva neuvěřitelně kamenité státy Virginia a Pennsylvania, potřeboval jsem přezout do něčeho s menšíma špuntama a rock plate. Ideální zadání pro TR285! Ze začátku se mi zdály trochu tvrdší a že bych snesl o trochu víc tlumení, ale asi to bylo jen přechodem z Roclitu... Díky parádnímu gripu a rockplate se mi v kamení dařilo sekat 50km dny jak na běžícím pásu. Žádné puchýře ani otlaky. Chodidlo sice občas z kamení trochu bolavé, ale oproti ostatním kamarádům, kteří  odpadali s různými zraněními chodidla a únavovými zlomeninami to bylo stále výborné. Svršek vydržel překvapivě dost – malíčky  se mi začaly v náročném terénu „klubat“ ven až po více než 800km. Hodně jsem ocenil „pogumovaný“ pruh hned nad podrážkou kolem celé špičky, který nepustí vodu dovnitř ani když došlápnete do vody nebo podmáčené louky. Bytelná gumová obsázka špice se v ostrém kamení také mnohokrát hodila. Jen to chce zvolit dostatečně velkou boty, abyste nepřišli o nehty až na ni budou v sestupech prsty narážet. Z toho důvodu a proto, že noha se prostě po několika stovkách kilometrů prostě rozšlápne a trochu opuchne, vždycky volím o číslo až číslo a půl větší botu, než mám nohu.

 

Na dlouhých trecích a běžeckých ultratrailech jsem odzkoušel hromadu značek a Inov-8 je často mojí volbou kvůli nejlepšímu gripu v terénu a měkkému opatku, který krásně obejme patu, ale nedře ani po každodenních 12hodinách v botách. Ocenil bych širší špičku – určitě by  se tím prodloužila životnost prodyšného svršku. Pro svršek (a vlastně i podrážku)  je totiž chůze mnohem horší než běh – abyste nachodili 1000km, musíte udělat nejmíň dvakrát tolik kroků než při běhu! Sice na tlumení nevyvíjíte takové rázy, ale zase nosíte batoh a botu zatěžujete 12 až 15hodin denně a mezipodešev nemá šanci zregenerovat. Celkově boty vydrží 600 až 1400km v závislosti na terénu a v čem boty vynikají. Super prodyšné, lehoučké boty prostě mají nižší životnost než těžké, tuhé „tanky“ ve kterých zase noha nemá takovou pohodu. Je otázkou priorit, co zvolíte. 

 

Není důležité?

Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se, zněla utěšující slova maminek. Jak člověk stárne, promýšlí si hodnoty trochu jinak: Pochybuji o důležitosti zúčastnit se, pokud chybí důvod proč a vášeň pro věc! Když už se pak zúčastním, tak proč mimochodem nebrat nějakou tu medaili. A co je skutečně důležité? Nezničit se tak, že to člověka vyřadí z normálního života.

Téma by mohlo být o nešťastných sportovních ikonách, které musí lézt domů kanálem a o okousaných nehtech sportovních marketérů trnoucích, která ikona se zas někde ztrapní. Ale takhle obecně jsem psát nezamýšlel, píšu jen obyčejnou zprávou o tom, jak se mi další rok dobře běhalo s Inov-8.

Mistrovství republiky v rogainingu bylo zvláštní, protože po mnoha letech promapovávání se Čechami s Plechem, můj dlouholetý parťák nemohl. Pořádal ve stejný termín MČR v orienťáku. Jenže nejet na Křivoklátsko, kde to podél Berounky patří příběhům Oty Pavla, o trochu víš pravěkým hradištím a nakonec hradům a na Sýkořici knížeti? Přihlásili jsme se s bráchou, který sice poslední tři rogáče musel kvůli zdravotním problémům s dýcháním vzdát, ale tenhle kraj je pro nás prostě srdeční záležitost … Dýchání jsme vlastně řešili jen jednou: chtěli jsme všechny přechytračit brodem Berounky, ale její hloubka v těch místech byla cca. 3 metry. To jsme si ale zas nechtěli kvůli možných puchýřům a vlkům všechno namočit, a tak jsem jen těžce vydýchával bráchovu řeč, že je neetické stopnout si dvě baby, které pojedou Berounku na kánoi, aby nás převezly. No stejně po ránu žádné nejely. Museli jsme tak „obíhat“ přes Hanákovu nádražku v Nižboru. Byli tam na nás milí, takže vlastně všechno dobře. Nakonec ze závodu byl po 24 hodinách a podle GPS 126 kilometrech třetí flek.

V souladu s výše uvedenou maximou jsem několik hodin na to odjížděl se studenty na terénní výzkum na Slovensko. Další neprospaná noc, ale hlavně cesty do osad, přechod v Tatrách. Kupodivu to šlo, ani nic nepoznali.

Na konci srpna jsme jeli v Adršpachu, Broumech, Podkrkonoší Czech adventure race. Krásný a dlouhý týmový závod – 450 km běhání, biku, lodí. Závod včetně královské noční 12- hodinové etapy ve vyschlých meadrech Metuje a ježdění s kánoemi na bruslích je popsán, natočen a nafilmován jinde. Mimochodem to zase cinklo. A zas to skončilo bez nějakých větších následků a druhý den po závodě to šlo jít na rodinný výlet do Broumovského kláštera. 

Chtěl jsem tak vlastně poděkovat za další rok se zážitky z dlouhých a chcete-li extrémních pohybů po české přírodě, které mi rodina a zaměstnavatelé nějak tolerují. Boty, batohy, větrovka, trika od Inov-8 mají myslím velký podíl na tom, že závody končí bez odřenin, puchýřů, namoženin, a tak to vřazení se do normálního života je rychlé a bezbolestné.

Ondra Skripnik

TRAILROC v Tatrách (Dominik Skokan)

Když jsem hledal botu do Tater a na dlouhé kamenité ultra, nemohl jsem pořádně nic najít, hlavně co se recenzí týče, všude jen samá omáčka. Nakonec mi Martin z Inov8 cz & sk - za což mu děkuju - poskytl tuhle botku, Trailroc 285, s tím, jestli bych na ni zkusil napsat recenzi. Tak já to teda zkusím.

v levo Trailroc 270, v pravo Trailroc 285

Naběháno v botách mám něco přes 400 km, převážně v Tatrách a taky jsem v nich absolvoval přeběh Tater, kdy jsem je měl na noze necelých 40h, s jednou výměnou ponožek.

Původně jsem se vcelku obával užšího kopyta M a 8mm dropu, na který nejsem zvyklý. První tréninky byly všelijaké, bota je mohutnější a na svižné výběhy mi vůbec nesedí, je taková líná, kdežto její menší brácha Trailroc 270 s dropem 4mm, je až neuvěřitelně svižná bota, hravá a na rychlé kopcovité tréninky v těžkém terénu jak dělaná. Ale zpět k 285, jak už jsem psal, s botou jsem se sžíval pomaleji, je to taková "papuče" určená vyloženě do horského prostředí. Jazyk mi připadá robustnější a na rozdíl od bot jako Roclite nebo Trail Talon, drží hezky na středu po celou dobu, co je bota na noze.

Mezilodešev je 16mm v patě a 8mm ve špičce, špička má termoplastový okop který chrání prsty, jenže zapomněli na malík, aspoň u mě se stávalo, že pokud jsem někde zavadil malíčkem, pokaždé jsem si ho skopnul, třeba v porovnání s Roclite 290, je tenhle okop výrazně kratší. Pata má výztuhu z 3D tisku, což vcelku funguje, tahle výztuha by měla držet patu hezky "zamklou" a to taky dělá. Jak už jsem zmínil šířka kopyta je M, pro někoho, kdo má širší nohu, to nebude žádná sláva, bota sice hezky sedne a na dlouhé tréninky je jak dělaná ale jakmile noha například při ultra otéká a zvětšuje se, je méně místa znát.

patní výstuha, termoplastický opatek (ehc)

U svršku jde vidět pokrok, Talony 250 už by byly zničené, kdežto Trailroc 285 mají po tolika hodinách strávených právě v Tatrách jen pár šrámů. Navíc je svršek fakt parádně prodyšný, při přeběhu jsem x-krát zmokl a zase uschl a boty schly semnou, ikdyž jsem měl nohy rozmočené, stačila jedna výměna ponožek a bylo všechno ok, po 40h ani jeden puchýř a to je vcelku výhra.

Okop v porovníní s Roclite290, občas se stane, že to schytá malík

Myslím si, že se na žulu skvěle hodí. Za sucha jsou úplně super, zkoušel jsem různé úhly dopadu a odrazu, jak při stoupání, tak při seběhu a i na ochozených šutrech tyhle 4mm špunty hezky držely. Mokro je taky super, člověk sice musí dávat větší pozor kam šlape ale přilnavost je jen o něco málo horší. Nejhorší moment je, když běžíme po suché žule, šlápnete do kaluže a zpět na suchou žulu, nevím proč ale v tomhle případě to umí podklouznout. Pak je tu čerstvý sníh a mokré vrcholové pasáže. Kdy na sněhu je to v nich fakt bída a u vrcholu, kde je žula pokryta lišejníkem a různým mechem, kloužou jako prase ale tak to všechny, tady není co vyčítat. Podešev je složená ze tří různě tvrdých směsí pryže (TRiC), v patní části je kus s nejvyšší tvrdostí, což by mělo nabízet lepší oděruvzdornost. Jenže, tahle část se postupem času začíná odlepovat. Když začínají lezecké pasáže a vy všelijak lezete nahoru a pak zase dolů, tahle část "Hard stick rubber" dostává pěkně na prdel a všechny špunty kolem okraje (8 špuntů po okraji a 4 pod patou) se začínají odlepovat.

patní část kontaktní pryže (Hard stick rubber) po cca 400km, v těžkém horském terénu

Pak je tu ještě vápenec, na kterém to údajně dost klouzalo. Osobně jsem s nimi odběhal několik tréninků na Pálavě, což je samý vápenec a zas tak hrozné to nebylo, když je moc ochozený, je to jasné ale na hezkém, špičatém a nepravidelném vápenci jsou super. Štěrkem dolů taky paráda, když se člověk nebojí a užívá si "jízdu" tak dobrý, o štěrku do kopce asi nemá smysl mluvit. Nejhorší je asi hlína, nahoru to hrozně podkluzuje a dolů taky.

Boty opravdu hezky drží a je na ně spoleh (Tatranská žula)

Závěr je pro mne jasný, super boty na objem a taky dlouhé ultra v šutrech a horském terénu, zatím nejlepší co jsem měl na noze z pohledu - boty do Tater. Ale abych je v závěru jen neopěvoval, nebyla by od věci nějaká antibakteriální vložka, či tak něco, jelikož po 40h na nohách hrozně smrdí. Teď jen uvidíme co Terraultra 260. Myslím, že grafen, koncept Trailroc trošku zastíní. 

I N O V - 8 & G R A P H E N E

Uhlík (karbon) byl, je a nadále bude zásadním "technologickým" prvkem, na kterém se staví vývoj těch nejmodernějších technologií. V roce 2004 se celkem kuriozně podařilo na Manchester University oddělit supertenkou formu uhlíku a vzniká tak grafen. Aktuálně nejpevnější materiál na světě, který dosahuje 200 násobek pevnosti oceli, na výšku má pouze 1 atom a díky této v podstatě 2D struktuře nabízí fantastické fyzikální vlastnosti. Z tento objev byla v roce 2010 udělena Nobelova ceny za fyziku...

Když přišel karbon do cyklistiky, způsobilo to celkem revoluci. INOV-8 nyní ve spolupráci s Manchester University přinášejí grafen do obuvnického průmyslu. První testy potvrzují výborné kontaktní vlastnosti s povrchem, vyšší otěruvzdornost, fantastickou flexibilitu a další vlastnosti, které s největší pravděpodobností posunou celý segment vývoje běžecké boty o kus dále. 

Jaká bude realita, se budeme moci přesvědčit od července 2018, kdy představíme pod označením G-SERIE první kolekce s grafenem. INOV-8 oslaví příští rok 15 let od svého založení a rok 2018 bude dalším zásadním milníkem, který se zapíše nejen do historie značky, ale hlavně zásadně ovlivní celý běžecký obuvnický průmysl.

Recenze T R A I L R O C v2 - návrat ztraceného syna

Když jsem v roce 2012 vydával jednu ze svých prvních recenzí běžecké boty, avizoval jsem trochu velkohubě, že Trailroc změní vnímání trailové boty. Dnes, s odstupem času mohu s čistým svědomím říct, že právě první generace Trailroc, krosová legenda X-talon 212 a uvedení tématu "drop běžecké boty", posunuly inov-8 poměrně vysoko do povědomí běžecké veřejnosti a změnilo vnímání této kategorie napříč značkami.

Druhá generace Trailroc v2 nebude tak revoluční, ale postupně...

Zadáním pro vývoj, stejně tak  pro tým testerů pod vedením Petera Maksimowa, bylo uchovat funkčnost předešlého konceptu, navýšit odolnost a ochranu pro použití v kamenitém terénu a přizpůsobit celý koncept nejširšímu spektru běžecké populace se středně širokými chodidly. Proto, když budete porovnávat předešlou a současnou generaci, najdete hlavní rozdíl v tom, že současná generace je lehce užší v místě příčné klenby a také kolem kotníku. Celý koncept byl vyvíjen do horského, alpského prostředí, kde má nabídnout výborné funkční vlastnosti v rozličném přírodním prostředí.

Podešev

Původní verze s kulatými hranami po celém obvodu podešve měla jedinou nevýhodu. Bota v mokrém, těžším a technickém terénu, zejména pak v blátivých traverzech "ustřelovala" a ztrácela tak jeden z hlavních benefitů - dobrý grip. Proto jsme na nový koncept vzali konstrukci a design špuntů z předešlých Trailroc, které se velmi osvědčily hlavně díky své univerzálnosti na mixu různých povrchů. Z konceptu Race ultra jsme zase vzali plochou platformu podešve s ostrými hranami a prolnutím těchto dvou lahůdek vznikla nové podešev TRAILROC v2. 

Podešev je opět složena ze tří různě tvrdých nebo přesněji řečeno hustých směsí kontaktní pryže (TRiC), aby nabídla dobrý grip na různém přírodním podkladu. Patní část má nejvyšší tvrdost a nabídne dobrou  otěruvzdornost. Obvodové části podešve nabízí středně tvrdou směs pro jistý došlap a účinné vedení odrazu a střední část je vyrobena naopak z měkčí směsi pro efektivní  kontakt na tření při běhu na skále nebo v kamenitém prostředí.
Jemný vzorek podešve oceníte při delším přeběhu po asfaltu, konstantní výška špuntů je 4 mm. Pod označením Terradapter v patní části, si můžete prakticky představit efektivní rozložení došlapové energie při došlapu přes patu, na větší plochu podešve. Opět jde o navýšenou flexibilitu celé masy spodku obuvi, aby byl běh a přenos energie co možná nejefektivnější.

Mezipodešev

Inov-8 dal v roce 2004 běžeckému světu pojem drop, tedy sklon mezipodešve mezi patou a špičkou. Neříkáme nikomu, že tahle  jediná bota je vhodná pro každého běžce, ale nabízíme všem možnost vybrat si tu svou správnou míru vnímavosti (propriocepce), tlumení, dynamiky, ochrany a dropu, na každé vyráběné podešvi. Stejně tak je tomu také u rodiny Trailroc v2, kdy nabízíme modely na mezipodešvi se sklonem 4mm (Trailroc 270) a modely se sklonem mezipodešve 8mm (Trailroc 285). 

Směs mezipodešve POWERFLOW+ má základ ve vstřikovaném EVA, která je optimalizována tak, aby v patní části nabízela vyšší komfort (tlumení) a v přední odrazové části zase přesnější a účinnější vedení odrazu. Přední část mezipodešve je tedy subjektivně malinko tvrdší. 

Pokud je odraz veden z příliš tlumivé směsi mezipodešve, ztrácí se energie a kontakt s povrchem právě v mezipodešvi. Nepřesně vedený odraz při běhu na pestrém a členitém přírodním povrchu zvýší vynaložené úsilí a výsledek této rovnice si asi každý doplní sám. A právě z těchto důvodů nabízí Inov-8 možnost výběru dropu mezipodešve...

Vzhledem k tomu, že se jedná o koncept určený do tvrdého horském prostředí, vložili jsme mezi podešev a mezipodešev tenký polymerový film (meta-plate), který má ochránit chodidla před proražením mezipodešve. Tahle výztuha je maximálně flexibilní, kopíruje pohyb plantární fascie a jen minimálně navyšuje celkovou torzní tuhost boty. Z obrázku je patrné, že je zároveň ochráněna příčná klenba, nicméně přední, prstová část je už volná, aby byla zajištěna efektivní práce prstů při odrazu.

Svršek

Z komunity běžců a běžkyň zazněl výrazný požadavek o zavedení dalšího, středně širokého kopyta, na kterém se tvaruje jakákoliv bota. Lehce užší ve špičce, ale hlavně užší v patě. Proto jsou všechny modely konceptu Trailroc napnuty na středně širokém kopytě medium. Asi to bude trochu zklamání pro majitele širších chodidel, nicméně vy všichni, kteří máte spíše středně široké chodidla se standardní výškou nártu, budete spokojeni. 
Svršek vyšších TRAILROC 285 má obsázku kolem celého obvodu boty, trojitou výztuhu špičky s výrazným termoplastickým okopem, který ochrání prsty. V patní části najdete externí termoplastický opatek (ehc), který stabilizuje celou patní část boty. Vnitřní opatek je tradičně měkčí, aby byl citlivý k patám a achilovkám. A právě externí opatek se v průběhu testovacích vzorků hodně měnil. První testovací verze (viz.obrázky) řešila stabilizaci paty přetažením mezipodešve až ke kotníku s tím, že se neuzavíral prostor kolem celého obvodu paty, aby nedocházelo k omezování přirozené práce achilovek. Druhá generace testovacích vzorků už obsahovala produkční termoplastickou variantu, která zaručuje dlouhodobější výsledky.

Trojitě laminovaný svrškový materiál výrazně vyztužuje tuto důležitou část boty a zároveň velmi citlivě kopíruje tvar kopyta na vnitřní straně boty. Laminace je vysunuta až do šněrování a díky této konstrukci (metcradle+) je docíleno parádního komfortu uvnitř boty, ale hlavně, bota krásně drží na nártu, tedy na nejméně flexibilní části chodidel a neomezuje přirozený pohyb (v případě správně zvolené šířky).
Materiál svršku je velmi dobře prodyšný, vyztužený v místech největší zátěže, můžete tedy očekávat velmi dobře prodyšnou botu. Prodyšnost běžecké boty je velmi důležitý parametr. Pevný a neprodyšný svršek výrazně zhoršuje klima uvnitř boty, chodidla provlhnou, nejsou dostatečně odvětrávána a vzniká tak prostor pro puchýře a další opruzeniny.

Jazyk je po stranách přišit k podšívce svršku, nevnikají tak nečistoty dovnitř boty, ale hlavně, jazyk je stabilizován na místě a nerotuje po nártu.  
Na řezu boty je vidět vložený polymerový díl meta-plate, který má ochránit chodidla pře proražením mezipodešve.

Nižší TRAILROC 270 má lehčí a vzdušnější svršek. Najdete tady také obsázku kolem celého obvodu boty a lezečkovou gumou vyztuženou špičku. 

Vkládací stélka je vyrobena také ze směsi Powerflow, má  konstantní výšku 6 mm, vynikající tvarovou stálost a výrazně navyšuje komfort v botě. Přiznám se, že pro mě je tato stélka už moc tlumená, takže jsem ji sprostě vyměnil za nižší a tvrdší stélku. Nicméně tato "kustomizace" běžecké boty je samostatné téma, kterému se budeme někdy věnovat samostatně.

Po téměř ročním testování všech vzorkových prototypů řadím grip podešve někde k využití 50/50, tedy 50% trailové prostředí a 50% silnice. Čím více se budete pohybovat po silnici, tím dříve vzorek podešve pochopitelně zmizí. Opravdu výborná je tato podešev v tvrdém horském prostředí, kdy se setkáte s mixem různých povrchů. Snad jediným kritickým povrchem bylo mokré vápno, ale tady snad klouže úplně všechno.

Přesto, ikdyž pominu fakt, že jsem si při přípravě TRAILTOUR 2017, vlastní blbostí nalomil v této botě kotník, musím říct, že se jedná o špičkovou flexibilní podešev s výbornými kontaktními vlastnostmi pro Česko-Slovenské trailové prostředí, která vás rozhodně překvapí svou univerzálností.  
Hodně se mi líbí fit této boty, hlavně vnitřní nártová část parádně sedí a oceňuji špičkovou prodyšnost. V zimě doporučuji dobré ponožky s příměsí vlny, do sněhu pak návlek a není co řešit. Osobně bych uvítal, kdyby měla vyšší varianta drop jen 6 mm, nicméně tohle je subjektivní parametr každého z nás. 

Vyšší verzi můžu směle doporučit jako objemovou botu na nabíhání dlouhých vzdáleností, nižší vás pak bude bavit svou hravostí, dynamikou, agilitou, ostatně stejně jako předešlá verze Trailroc 245...

První reakce testerů z domácího prostředí:

Jan Mrázek - vítěz Swiss Alpine marathon K36 (Trailroc 285)

Jan Bartas - 4.místo Devils Ridge (Trailroc 270)

Tomáš Maceček - 12.místo GlenCoe Skyline (Trailroc 285)
Tomáš Hudec - 4.místo GGUT 2017 (Trailroc 285)

Nezávislá recenze na Rungo.cz

Tomáš Kačmarčík - Niekoľkoročný cieľ zažiť a vidieť cieľovú čiaru UTMB splnený.

Levitácia po 157km

Prešlo niekoľko dní od toho zážitku a okolnosti a niektoré osoby chcú, aby som niečo napísal. Neviem, či sa vám to bude páčiť, nie som spisovateľ a nebudem to rozoberat na bunkovej úrovni, vynechám vulgarizmy, lebo nasledovný príbeh bude čítať aj moja mama J. Myšlienky a pocity sa usadili, priedušky a kašel som vyliečil.  Ja ani neviem, ako začať. Skúsim nejako stručne opísať pocity a zážitky, aby ste mali aspoň trochu predstavu, aké to bolo. Aj tak si myslím, že to treba zažiť, aby sa to dalo pochopiť. 

Ako som sa tam dostal

Je to už 9 rokov, čo som sa dozvedel o pretekoch okolo Mont Blancu. Vtedy som nevedel pochopiť, ako sa dá behať 170km s prevýšením 10 000 v.m. V tej chvíli som si  povedal, že by som to chcel raz zažiť. Od tej doby mi myšlienka zabehnúť UTMB stále vŕtala hlave. Trvalo niekoľko rokov, kým som sa skúsil prihlásiť na preteky okolo Blancu. Čo - to som nabehal na horských dlhých behoch a nazbieral kvalifikačné body a skúsil šťastie a prihlásil sa na CCC 101km. Ide o kratšiu verziu UTMB.  V roku 2014 som šťastie v žrebovaní nemal a nedostal som sa tam. Pre CCC som sa rozhodol, lebo som si stále neveril na celé UTMB. Ďalší rok som sa snažil udržať kvalifikačné body a už som šťastie mal a dobehol do cieľa CCC. Hneď po CCC v decembri som sa už prihlásil na UTMB a znova som na prvýkrát nemal šťastie v žrebovaní. Pred rokom som to skúsil opäť  a už som šťastie mal, ostatní to šťastie nemajú ani tri roky po sebe.

Príprava a tréning

Zima ako každý rok bola to kombináciou posilňovania, skialpu a ľahkých behov. Preteky som naplánoval a prebral s trénerkou Lenkou tak, aby to zapadalo a aby som stihol zregenerovať. Tréningy boli pestré a vyvážené, žiadne zbytočné naháňanie výškových metrov a kilometrov, ona vie, čo na mňa platí J. Menej je viac. Zámerne som na tréning vyberal čas napoludnie, keď bolo najteplejšie, alebo som vybiehal, keď pršalo, aby som telo pripravil na podmienky, ktoré môžu byť na pretekoch. Všetko šlo hladko bez zranení a problémov až na malú nehodu tri týždne pred UTMB, keď som si rozrezal palec na nohe a  musel som dať päť dní voľna. Všetky štyri hlavné preteky sezóny Transylvánia 100k,Malofatranská 100k,UltraFatra a UTMB boli s odstupom 5-6 týždňov od seba a fungovalo to výborne.Po pretekoch týždeň rege voľné behy pekne pomaličky po rovine a potom znova dril 2+1 dva dni tréning, deň voľna.

Cesta a pred štartom UTMB

Do Chamonix sme cestovali v počte 7ks 26.9. Po cca 16h hodinách jazdy sme docestovali do Argentier  7km od Chamonix, kde sme boli ubytovaní. Cesta bola veselá,plynulá a bez zmien na vozidle J.Hotel bol až nadštandardne zariadený, nechýbal bazén hneď pri recepcii a sauna priamo v apartmáne, prosto paráda. V nedeľu  večer prišiel Gabo a Marína. V pondelok som sa šiel pozrieť na posledný kopec na trase Montets-Flegeré a hneď sa mi vrátili spomienky na CCC, ako som tam trpel a šliapal kilometer za 20min, ako to bolelo a ako som tam kŕčoval.  Predstava, že tam budem šliapať znova, ale po 160km v nohách, ma desila. V utorok skoro ráno chalani odišli na výlet, otočili pešo naľahko Mont Blanc. Hore - dole za 15h – parádny výkon a  trafili ešte posledný pekný deň. Večer  grupu doplnili Matúš a Nika a boli sme komplet. Maličkú uvítaciu oslavičku sme si nemohli odpustiť J.V stredu na obed s Denisou ideme po štartovné čísla. Prezentácia prebehla pomerne rýchlo, stihli sme to na začiatku, lebo o hodinku neskôr už tam stálo plno ľudí ako u nás za komanča (komunistu) na pomaranče J.Chvíľu sa ešte motáme po jarmoku(expo) v Chamonix,  kde kúpite všetko to, čo u nás, ale nie je to raj pre beh v horách. Štvrtok prší, len sa leje a pekné slnečné dni skončili. Ideme povzbudzovať – štartovala kategória behu OCC 55km. Bežia blízko nášho hotela, tak sme tam spravili tú správnu atmosféru. Večer  pomáham Denise baliť povinnú výbavu, ráno štartuje v Curmaieri na CCC 101km +6100v.m. Je celkom v pohode, ale vo vnútri je trochu nervózna, ani sa nečudujem.Pri vínku dávame celá skupina brífing, ako to bude prebiehať. Plán je taký, že sa pôjde pomáhať a povzbudzovať  Denisu a Aďovi na CCC.  Ja si budem musieť na začiatku poradiť sám, lebo štartujem až večer o 18:30h. Pozeráme predpoveď počasia. Piatok do obeda ešte celkom fajn, k večeru prehánky.Počasie v noci z piatka na sobotu – už bude iné techno –  dážď od 2000m.n.m., vietor a sneženie a teplota okolo -9°C.Viem si to predstaviť, som na to pripravený, už som si tento rok svoje užil J v Transylvánii a na Malofatranskej stovke, ale predsa mám obavu o chodidlá, keď sa mi rozmočia, neviem, ako zvládnem s nimi dlhú trasu.

Štart UTMB

Piatok všetci odišli robiť servis Denise, ja som ostal sám. Pokojne si balím povinú výbavu, kontrolujem niekoľkokrát, aby som niečo nezabudol, bol by som nerád, aby ma na niektorej z kontrol diskvalifikovali len preto, že mi niečo chýba. Je obed.  Varím si ryžu a cestoviny. Po najedení si pozriem, kedy mi ide vlak na štart a idem si ešte pospať. Pred odchodom ešte natlačím do seba ryžu a idem cez ulicu na stanicu v plnej zbroji. Na peróne je pár ľudí. Pozerajú po mne, všetci určite vedia, kam idem. Jedna pani ku mne príde a praje mi veľa šťastia. Vo vlaku je pár bežcov. Vystupujeme v Chamonix a ja kráčam cez mesto, kde je kopec ľudí, sú všade okolo, sú v kaviarňach a veľa z nich praje veľa šťastia, iní len ukážu palec hore, ďalší tlieskajú každému bežcovi. Na štart som prišiel o hodinu a pol skôr.  Je tu už toľko ľudí, že sa mi darí predrať asi 60m od štartovacej brány.  Stojím tam ako v preplnenom autobuse natlačený a je mi to jedno. Nemôžem uveriť, že som tam, kde som chcel byť – na štarte UTMB. Toľkokrát som to videl na youtube a teraz tam stojím aj ja.Celú dobu ako tam stojím, premýšľam, aké to bude.  Viem, že sa púšťam do niečoho, čo som ešte nezažil, mám rešpekt pred tou vzdialenosťou a tým, čo ma čaká. Mám len jeden cieľ a to vidieť cieľ a je mi jedno, aké čísla z toho budú. Pôjdem si svoje tak ako vždy, tak ako mi telo dovolí, budem šliapať ako najlepšie viem, ak budú problémy, tak ich budem riešiť až potom, ale nie teraz na štarte. Som tu pripravený sa so všetkým, čo ma čaká, popasovať a zároveň som zmierený s tým, že budem musieť kvôli niečomu možno aj odstúpiť.  Určite sa nebudem snažiť dokončiť za každú cenu, keďže UTMB tu bude aj o rok. S trénerkou som mal plán na prvých 30km „nebežať“, ale byť v kľude, držať sa na uzde, potom už to bude len o pocite. Dopĺňať energiu podľa múdrych knižiek J. 15min pred štartom už mi treba poriadne čúrať, musím vydržať, lebo keď odídem z miesta, tak sa už naspäť nevrátim a budem niekde v bočnej ulici, kým sa celý dav pohne. 

Začína sa šou, prichádzajú elitní bežci za mohutného potlesku divákov. Samozrejme prichádzajú spredu, majú tam vlastné miesto za páskou. Atmosféra neskutočná. Zapínam múdre hodinky, nech mám GPS pripravené.  Hneď ako naskočia, pozerám a tam tep ukazuje, že 60-65 úderov za minútu. Som v klídku, až sa smejem a vravím si, že veď to ťa prejde. Počujem tóny hymny UTMB a odpočítavajú sa posledné sekundy pred štartom. Už to vrie, všetci sú vyhecovaní ako dostihové kone 3- 2 -1- štart hijóóó. Všetci vpredu vybehnú, ako keby sa malo bežať len za roh.

Priebeh

Po štarte uväznení v dave nebežíme, len kráčame.  Brutálne mi treba čúrať, už to nevydržím, ale ešte držím  a tak trpím hneď prvé dva km J.  Konečne sa to trochu natiahlo a dá sa aj pobehnúť a konečne za mestom prvé stromy a pri nich už stoja chlopi, čo boli na tom rovnako ako ja. Pripomína mi to, ako počas cyklistických pretekov peletón hromadne čúra niekde do porastu. Prvé kilometre úplná vnímam ako úplne pohodové –  mierne hupáčiky, krátke strmé , mám chuť bežať, stále ma niekto obieha, ale ja nebežím, držím sa plánu. Na prvom bufete Les Houches na 8km len trochu pribrzdím, dám si colu a idem ďalej. Začína prvý kopec, šliapeme lyžiarsku zjazdovku, farebný had sa pomaly plazí hore, rozbalím palice a kráčam. Je tu množstvo ľudí, ktorí povzbudzujú, trúbia a zvonia na veľkých zvoncoch. Hore je hmla a zotmelo sa, tak zapínam čelovku a bežím pomaly dole do Saint Gervais. Polmaratón a 950 výškových máme za sebou. Ďalšia kontrola a veľký bufet. Zastavím sa, zhltnem banán, dám si polievku, nech dopĺňam energiu a idem ďalej za potlesku divákov, ktorých je stále všade veľmi veľa. Les Contamines po 31km +1580v.m. . Stále sa cítim v pohode, nohy ľahké, cítim silu, mierne stúpania, ale aj tie strmšie kráčam podľa plánu, aj keď mám dosť síl to bežať. Ďalších 14km je v kopci a asi v polovici začína pršať, musím zastať a obliecť si pršibundu. Kráčam, konečne ma už nikto nepredbieha, ale začínam predbiehať ja. Tesne pod vrcholom stúpania na Col du Bonhomme  2300 m.n.m. sa potvrdila predpoveď počasia, v ktorom za normálnych ľudských okolností, by hore nikto nemal byť. Silný vietor, sneženie, hmla a teplota hlboko pod 0°C a my tam len v trenkách a tričku, zima jak cip. Chcel som zastať, obliecť si bundu a spodné igelitové gate a nasadiť rukavice, ale nebol som schopný, pretože som mal totálne tuhé ruky a nemal cit v palcoch. Tak som si povedal, že nemôžem zastať, lebo vytuhnem. Do sedla to bol kúsok, a tak som to bežal, aby som sa držal v teple. Nasledoval 5km zbeh strmo dole po kameňoch, a keďže čelovka v hmle len zhoršuje viditeľnosť, idem opatrne, preskakujem vodu, nech mám chodidlá čo najdlhšie suché. Čím nižšie som bol, tým to bolo lepšie a teplejšie. Zastal som až na ďalšej kontrole, kde som si prvýkrát po 52km sadol. Potreboval som vysypať bordel z topánok, aby som nenarobil otlaky. Hneď, ako som si sadol, prišiel ku mne starší pán a že čo potrebujem. Poprosil som si pivo, on sa usmial a povedal, že to nemajú, tak mi doniesol polievku. Kým som sa znova obul, už som ju mal aj s koláčom pred nosom –  bol perfektný .Doplnil som si teplý čaj do softflašky a mydlil som ďalej.

Col de la Seigne 60km +3900v.m. Tak toto stúpanie malo svoje čaro so svojimi 10km a +1000v.m. Tu sa začali pre mňa tie ozajstné preteky. Okolo 57km som si vybral energetickú tyčinku, tie zmrznuté piliny bez chuti mi už nejako nešli,ale jesť sa musí podľa plánu. Kráčam s dievčinou hore kopcom a žujem a polikám, ale musím zvoľniť, bo ma čongne do rigania. Počkám nech sa dievčina vzdiali, aby som sa jej nevyložil na päty a aby ma nepočula ručať ako jeleňa v ruji. Keď bola dostatočne ďaľeko, tak som hodil parádny oblúk a po pár krokoch ďalší a za chvíľu znova. Zapil som to čajom a kráčal ďalej. Uľavilo sa mi. Od toho momentu som zahodil stravovací plán. V hlave myšlienky, ako to bude vyzerať ďalej , veď do cieľa ostávalo už len 110km J. Hlava šlape, nohy idú stále, mám energiu. Takéto stavy som už zažil, tak čo, ide sa ďalej. Ďalej som už pil len polievku a kávu, jedine to vo mne ostalo. V stúpaní pred Coumayerom som stretol Tomáša Štveráka, borca z Čiech, prehodili sme pár slov a šiel som ďalej svojím tempom. S chalanmi som sa dohodol, že sa stretneme v Courmayeuri, kde je ďalší bufet v polovici trasy a miesto, kde môže prísť niekto, kto vám môže pomôcť. Maťo a Kaisik ma čakali pri výbehu z lesa, to mi zlepšilo náladu. Bežali so mnou až po kontrolu. Matúš ma už čakal dnu. Povedal som mu, čo sa deje, sa usmial a povedal, že to prejde, ale musím jesť. Tak znova kolotoč polievka káva + miska cestovín. Cucám polievku a znova zvraciam rovno do koša na odpadky. Matúš do mňa tlačí cestoviny. Nejako sa mi podarilo ich dojesť. Je mi lepšie, ostávajú dnu, začína mi byť zima. Musím už ísť, ešte sa ma opýta, čo chodidlá, vravím, sú v pohode suché, stále sa snažím obchádzať vodu. Martin ma odprevádza cez mesto a a povzbudzuje ma, že o chvíľu bude svitať a že cez deň to bude lepšie, uvidíme sa na v Champex –Lac na 125km. Ďalšie 5km stúpanie na Refuge Bertone +700v.m. Stúpam, pomaly svitá a znovu obieham ďalších bežcov. Na kontrole zastavujem, dám si colu, obliekam fukerku a odkladám čelovku. Kráčam, ale cola chce ísť von, tak ju púšťam práve vo chvíli, keď ma obieha chlapík, ktorý len povie, že bravooo. Spravím výplach teplým čajom a idem ďalej. Od tohto miesta to až do cieľa poznám z CCC, tak viem, čo ma čaká – traverz asi 10km behavý, malé hupáčiky a tiahle krátke stúpania, je to pohoda J. Po chvíľke obieham chlapíka, čo ma pochválil za šabľu, len povie, že animal, to znamená asi zviera J. A tak som si cupital ďalej. Tesne pred Refuge Bonaty vidím, ako žena cupitá.  Keď ju obieham, zisťujem, že je to Fernanda Maciel –  jedna s TOP žien na svete. Pozdravím ju, usmeje sa, ale v tvári vyzerá unavená. V bufete dávam čaj, zjem citrón a pomaranč.  Fúka vietor, ja bežím ďaľej. Arnouvaz  97km kontrola pod ďalším 5km stupaním +780v.m.na Grand Col Ferret najvyšším bodom trasy UTMB 2537m.n.m. Na začiatku stúpania skúsim prvýkrát gelovať. Paráda ostal dnu. Hore sa opakuje počasie ako v noci – hmla, vietor, mráz. Ide sa mi znova ľahko, viem, že po tomto sedle bude dlhý10km zbeh do la Fouly. Teším sa na to. Dole kopcom to ide samo a znova obieham ďalších a to ma povzbudzuje,že nie som na tom asi až tak zle.Vo Fulli dopĺňam len teplý čaj a kúsky melónu. Odchádzam z kontroly a zrazu ma po slovensky oslovil pán, že ako sa mi ide a či niečo nechcem. Povedal som, že by som si dal pivo, on že skočí do auta, dá mi.Tak som sa napil pivka, ktoré mi dobre padlo, poďakoval som a šiel. Ďalšie km šli rýchlo. Po asfaltke sa mi bežalo parádne až pod Champex-Lac. Toto stúpanie si pamätám z CCC. Bolo tu horúco, totálne som sa vtedy uvaril. Champex-Lac 125.km +7400v.m. a tam celá banda už čakala v dobrej nálade. Všetko pripravené. Suché boty zatiaľ neprezúvam, nohy mám suché, tak načo. Čo sa týka jedla, nemám na nič chuť, ale Matúš do mňa znova naleje polievku a cestoviny, aj keď len trochu, tak to udržím, dám si kávu, obliekam igelit vrch aj spodok a rukavice. Von sa riadne rozpršalo odchádzam do dažďa už len posledné tri kopce – posledný maratón a niečo. Psychológ Kaisik a výživový odborník Matúš a ich asistentka Nika J

Matúš s Kubom bežia chvíľu so mnou, hudba hrá, dám trocha tanečky na zlepšenie nálady  a bežím. Cítim sa znova fajn, nohy idú, hlava chce, len ten žalúdok. V lese som znova sám, šľapem prvý z troch kopcov, skúsim znova gelovať, pohoda je tam, drží. Zbeh do Trientu bežím celkom v pohode, nohy po gele ožili, len boty sú už dosť mokré. Obieham ďalších a už z diaľky počujem, že chalani sú tam, ich povzbudzovanie sa nedá pomýliť. V Triente 143km 8300v.m.na kontrole mi Matúš pomáha prezuť boty a osušiť nohy. 

Hore bude blato, veď bežalo tam 1900 ľudí na CCC. Znova ma núti jesť, nechcem, nemám hlad, ale  musíš, tak som zjedol trochu polievky a vypil kávu. Bolo mi fajn. Predposledný kopec  Katogne 5km +830 v.m. začínam stúpať a stalo sa to, čo som čakal celý čas, lebo som vedel, že bez energie sa to niekde zlomí. V stúpaní mi začalo vypínať nohy, chcel som si sadnúť, ale vtom mi prišiel do hlavy Zbyňek Cypra a to jeho „musíš šlapat zelí“(šlapat kapustu) , keď ma ťahal bokami J(skialpove preteky Bokami zapadnych Tatier).Tak som šlapal, dal som ďalší gél a ten zabral a znova to šlo – tretíkrát som vstal z mŕtvych J. Kontrola na Katogne v maštali, dám si čaj za pochodu, dievčina oskenuje čip, von je hnusne, blata toľko, že nemá zmysel obchádzať ho, tak  bežím priamo cez mláky. Už len 20km, vravím si „ to dám aj s mokrými nohami“ .Zbieham do Vallorcine, obieham opäť ďalších, a to ma znovu nakopne. Obieha ma Japonec a je mi to jedno. V serpentínach počujem zavýjať vlkov a huuhuuhuuhuu, presne viem, kto to je J banda je tam, ozývam  sa im, vedia, že už idem. Povzbudzujú ma, že ako dobre vyzerám a ako ľahko bežím, to mi pomáha, aj keď energia už dochádza. Na bufete vo Vallorcine 155km +9100 v.m. ma Matúš znova kŕmi, znova nechcem, dám dole igelitové gate a nalejem do seba trochu kávy, ale v momente bežím cez stan a idem vykladať. Takmer hneď je pri mne zdravotník a dáva mi niečo na žalúdok, zjem to, je mi jedno, čo to je, musím ísť. Už len 15km posledný kopec +900 v.m.a bude hotovo. Snažím sa bežať, kde sa dá a celkom mi to ide.  V sedle Col De Montets je trasa odklonená.

Banda ma znova hecuje, je mi fajn a v zbehu dobieham Japonca. Už máme dosť, ale v stúpaní ide znova dopredu. Mne znova oťaželi nohy. Nekonečný traverz po kameňoch je celkom behavý a vtom znova klesáme asi jeden km po šutroch, koreňoch strmo dole. Japonec to ide úplne neskutočne, snažím sa ho držať, ale bez šance. Už len čakám, aby sme šli konečne hore. Začína stúpanie na Flegeré a znova v hlave mi niekto šepká –  znova je to Zbyňo musíš šlapať zelí,  veď šlapem, šlapem strmo hore, vyberám gél, držím ho v ruke pozerám naň a rozprávam sa s ním, prosím ťa, ostaň vo mne, potrebujem ťa J a on ostal, aká paráda. Míňam ďalších bežcov, už vlastne ani nie bežcov. Vyzerajú ako zombíci. Ani ja nebežím a nevyzerám o nič lepšie, ale šlapem. Konečne som hore na poslednej kontrole na poslednom kopci Flégeré a už len zbeh 8km -900v.m. dole a som v cieli. Už viem, že to dám. Bežím dole, stmieva sa, predo mnou žena na chodníku vyberá čelovku, idem chvíľu za ňou skladám palice, trocha spomalím, ušla mi, ani som nemrkol. Ten zbeh šla parádne, ešte som netušil, že je to druhá žena v cieli. Už počujem mesto vbieham do Chamonix a  znova prší. Posledné 2km do cieľa Matúš a Gabo bežia so mnou, mám slzy v očiach od radosti, pred cieľom sa pridáva zvyšok bandi a ja si bežím radostne a ľahko. Tesne pred cieľom je kopec ľudí, neskutočná atmosféra a ja sa cítim ako víťaz. Všetci kričia, prvé dve ženy sú v cieli a v tom dobieha Thomas Kamačiča, či ako ma to nazval komentátor J. Som v cieli. Nemôžem uveriť. Bolo to ako sen. Všetko to zbehlo tak rýchlo. Silný zážitok a pocit, ktorý treba zažiť. Mal som obrovskú radosť. Objal som sa s  prvou ženou Nuriou Picas. To sa ti stane asi len raz za život J. Byť v cieli najprestížnejších  pretekov na svete a bežať s najlepšími horskými bežcami na svete v extrémnych podmienkach, keď preteky nedokončilo 851 bežcov z 2300 a spraviť výsledok, o ktorom som ani nesníval –  to je pre mňa životný úspech. Preberám finišérsku vestu, buchneme bubliny, s bandou spravíme ešte foto a ideme preč, lebo leje a mne je kosa, trasiem sa ako drahý pes. Takto to bolo, skutok sa stal J.

Záver a poďakovanie

Ďakujem všetkým, čo mi držali palce a písali mi. Nedalo sa odpovedať všetkým, tak vám ďakujem teraz ešte raz Ďakujem.

Zvlášť ďakujem trénerke  Lenke Ilavskej – Litvinovej, že ma pripravila, je to jej úspech.

Ďakujem všetkým, čo to prežili so mnou a pomohli mi dôjsť do cieľa.

Matúš Vnenčák, Martin Vnenčák, Jakub Jando, Veronika Volnarová, Martin Kais, Marína a Gabo Šlárko, Denisa Šulcová, Palo Leskovianský, Jana Macková, Ado Kašniar a loď J.

BANDA ďakujem vám J.

Tiež veľmi pekne ďakujem za podporu, bez vás by to šlo ťažšie.

INOV-8 CZ&SK, TatraClima s.r.o., ŠportRysy, Tatranská minerálka, Fiifre